Hlavní obsah

Spisovatel Michal Petrov: Chtěl jsem udělat komparativní analýzu

Právo, Tereza Frýdová

Michal Petrov se tematice retro věnuje systematicky již řadu let. Je autorem dokumentárního cyklu Retro z let 2008–2013 oceněného Televizní akademií Elsa. Popularity dosáhly také jeho navazující tři knižní tituly s názvem Retro ČS. Následovala kniha Jeans Story – Retro Blue. Vyšla na konci minulého roku.

Foto: archiv M. Petrova

Michal Petrov sháněl informace také v zahraničí.

Článek

Co vás vedlo k sepsání publikace o džínách?

Těch důvodů bylo víc. V prvé řadě jsem velký fanda džínů. Zároveň se retru věnuju systematicky a myslím, že máloco může danou dobu definovat tak jako džíny. Jednalo se o kultovní předmět. Džíny byly objektem snění. Lidé mu byli ochotní obětovat kdeco, čas, celkem velké peníze a třeba také odvahu. To když kupovali načerno bony, anebo džíny pašovali. Dostat je do východního bloku nebylo mnohdy snadné.

Zároveň jsem si přál najít téma, na kterém by dobře šlo vystihnout společné rysy, ale také ty odlišné mezi jednotlivými socialismy východního bloku. Zatím je to má první kniha, která překračuje hranice bývalého Československa. Chtěl jsem udělat takovou dílčí komparativní analýzu, a to se dá na džínách prezentovat dobře.

V neposlední řadě byl jedním z důvodů i fakt, že jsme byli skoro poslední země bývalého východního bloku, ve které knížka o džínách nevyšla. Vyšlo jen pár takových, které se věnují módě za železnou oponou obecně.

Proč myslíte, že téma dosud nikdo nezpracoval?

Budu se dopouštět čiré spekulace, ale myslím, že jedním z důvodů je, že se nenašel fanda, který by se do toho pustil. Je to poměrně pracná záležitost. Člověk musí procházet mnoho archivů. Jedná se o předinternetovou dobu, která za sebou nezanechala snadno dohledatelnou stopu. Spousta značek je mrtvých. Zároveň to na první pohled není ta vysoká krejčovina. Vždy se najde více lidí, kteří se systematicky věnují haute couture a těm mohou džíny připadat prostě příliš obyčejné až sprosté.

Jak dlouho jste pro napsání díla sbíral podklady?

Asi před šesti lety jsem začal psát druhou ze tří knížek. V ní jsem se trochu začal dotýkat módy. Napadlo mě, že to téma je silné a zasloužilo by si publikaci. Říkal jsem si, že by mě zajímalo, jak shánění, pídění se, riskování, ale i výroba napodobenin vypadaly i v jiných zemích.

Postupně jsem začal shromažďovat materiál, což chce trpělivost. Pokud chcete sehnat katalogy tuzexu, musíte počkat do chvíle, kdy je někdo bude chtít prodat.

Také mě zajímalo, jak se na to téma dívali tenkrát odjinud. Musel jsem přečíst spoustu článků v zahraničních novinách a studií. Tady už je digitalizace často na slušné úrovni, tudíž se hledalo dobře.

Ve chvíli, kdy jsem si našel prameny, bylo třeba, abych si našel potřebný čas a začal psát. Samotné psaní zabralo přibližně rok.

Vzpomněl byste si na problematický okamžik během tohoto období?

To si pamatuji poměrně přesně. Jestli je někde opravdu mizerná digitalizace periodik, tak v Rumunsku. Už jsem měl shromážděné údaje ke všem státům východního bloku a Rumunsko bylo jedinou bílou skvrnou na mapě. Je to dané i jazykovou bariérou, rumunština mi je ze všech jazyků, kterých jsem se dotkl, nejvíce vzdálená.

Nakonec jsem se spojil s jedním administrátorem vzpomínkových internetových stránek, který mi pomohl doplnit poslední díl skládačky. V dnešní době existuje velká spousta takových pamětnických fór. On sám byl nadšený, protože nečekal zájem ze zahraničí. Já o to víc. Myslím, že má právem v knížce poděkování. Také vyjednávání se šéfem firmy Rifle, jehož pár slov jsem v knížce chtěl mít, nebylo úplně snadné.

Džíny byly původně pracovním oděvem pro americké dělníky. Proč se staly součástí módy?

Vedla k tomu spousta faktorů, nelze je vyjmenovat všechny. V sedmdesátých letech devatenáctého století si nechal Levi Strauss patentovat onýtovaná kaťata, která se někdy ve dvacátých letech stala oděvním univerzálem pro pracující lidi v Americe.

Další půl století trvalo, než se staly něčím víc. Myslím, že jedním z hlavních důvodů bylo, že přestaly být po válce výsadou mužů. Ženy za ně najednou musely zaskakovat ve fabrikách a zjistily, že je to pohodlné a praktické. Myslím, že svou roli sehrála plejáda filmových a hudebních hvězd, které kalhoty vzaly za své a předávaly tento typ oblečení dál.

Prozradil byste o džínách nějakou zajímavost?

Pro mě je zajímavá spousta věcí. Myslím například, že ne každý ví, že největší pololegální tržiště kdysi fungovalo v italském Terstu. Tam džíny kupovali občané Jugoslávie a distribuovali je dále na východ.

Velice mě baví také malé nuance. Pokud si koupíte nové džíny, na zadní kapse bývá přišpendlená barevná papírová visačka, tzv. tag. Objevil jsem jeden starý z kalhot značky Rifl e. Byla na něm tradiční postava kovboje, který má v ruce pušku, a za ním po zásahu bělošskou kulkou se řítí k zemi indián. Tento motiv použili Italové o několik desítek let později znovu, ale mrtvý indián už tam nebyl. Zkrátka už by to mohlo vzbuzovat kontroverze.

Myslíte, že budeme jednou nostalgicky vzpomínat na produkty tohoto tisíciletí?

Pro dnešní generace nejsou současné předměty konzumu tak vzácné, proto se věcí mnohem snáz zbavují a vyměňují je. Nejsem si jistý, zda intenzita vzpomínání bude stejná. I proto, že se konzum globalizuje a mizí lokální výlučnost a značky. Zajímalo by mě samotného, jestli se znovu vynoří kola Favorit, tenisky Botas či skútry Čezeta, které na nostalgii vsadily a po letech se objevily znovu.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám