Článek
Diviš nejprve ideově vycházel z pozdního kubismu, později svůj svébytný vyjadřovací styl posunul k abstrakci, expresionismu a nakonec k surrealismu. Z každého vlivu si vždy vzal to, co ho zaujalo, smíchal prvky do zvláštní symbiózy a vše prodchnul zažitou temnou zkušeností.
Pojetí temnoty má mnoho vyjádření. Diviš přistupuje k odvrácené straně dobra s pokorou i zaujetím. Vystavené oleje, uhly a kvaše jsou na první pohled těžko přístupné. Především pro svou vizuální neuchopitelnost. Na tmavých plochách malíř rozehrává podivuhodné divadlo s odkazy na bibli, prastaré kulty, vězení duše, zvrácenou erotickou posedlost a nakonec i smrt. Ta má v jeho pojetí duchovní rozměr, není prvoplánovou hrozbou, spíše nadějí. Prochází mlžným oparem zapomnění a láká do říše svobody, kde už nikoho nic nebolí a netrápí.
Na druhou stranu je cítit z děl úzkost. Je skrytá za symboly, cítíme ji i z barev, které tvůrce použil. Opírá se o šedou, modrou či narezlou, hraje si s jejich odstíny, vytváří z nich inverzní opar, ve kterém se figury či věci spíše napůl zjevují, než aby je bylo možné přesně identifikovat.
Není chybou Diviše, že bylo jeho dílo svrženo do propasti zapomnění. Možná proto, že žil ve špatné době a totalitní režimy osobnosti, které vystupovaly z řady, nepodporovaly. Možná to bylo i tím, že jeho fantaskní světy nejsou okamžitě uchopitelné.