Článek
Jak a z jakých zdrojů se Tlumočník zrodil?
Jednou jsem v autě poslouchal četbu z knihy rakouského spisovatele Martina Pollacka Mrtvý v bunkru. Vyprávěl v ní o svém vztahu k otci, veliteli zvláštních oddílů SS, který koncem roku 1944 působil v okolí Ružomberku a dal tam zavraždit několik desítek civilistů.
V okolí Ružomberku jsem prožil dětství a mnohé z těch příběhů jsem znal, takže se mě to velmi dotklo. Navíc se mně i scenáristovi Marku Leščákovi líbilo, že jde o Rakušana a že se díky tomu můžeme na slovenskou realitu podívat očima cizince a přemýšlet o událostech, které dodnes Slovensko rozdělují.
Film je v otázce viny Slováků za války velmi otevřený…
Slováci se opravdu prezentují víc jako oběti a nemluví se o tom, že byly přijaty zákony, které umožnily arizaci i transporty. Ale zároveň s tím se probouzí občanské vědomí, že je třeba se tomu postavit. Nicméně minulost je pořád ještě do značné míry tabu a je pravda, že hlavně na sociálních sítích dochází k pokusům o velkou revizi historických faktů. Opravdu se zpochybňuje holocaust, Slovenský štát se opravdu představuje nikoliv v celé jeho komplikovanosti, ale jako výkonný ekonomický model…
Proč se o válečné minulosti podle vás na Slovensku málo mluví?
Oběti holocaustu a jejich potomci o ní nechtějí mluvit, protože je to pro ně bolestivé a mají strach, že se to může vrátit. Potomci těch, kdo se na ní aktivně podíleli, o ní nemluví, protože se za to stydí, mají pocit viny. A pak jsou tu lidé lhostejní, kteří to vědět nechtějí. A právě tato třetí skupina může být v jistém okamžiku nejsnáze manipulovatelná.
Proč myslíte, že jsou nejen na Slovensku revidována válečná fakta?
Myslím, že se na tom hodně podílí radikalizace mluvy politiků. Kolikrát slyšíme, že politik řekne: Teď bychom se neměli bát být maličko politicky nekorektní, a pak řekne něco, z čeho vás zamrazí. Jako kdyby v politickém boji ztráceli odpovědnost a neuvědomovali si, že jejich slova postupně mění atmosféru ve společnosti.
Film je i o vztahu dětí a rodičů…
Je to jedno z jeho hlavních témat. Uvědomil jsem si, že se na toto téma pořád díváme z perspektivy viny, kterou nesou děti za činy svých rodičů. Ale možná je to naopak. Možná je náš film spíš o tom, že rodiče by se měli chovat tak, aby jejich děti nemusely jednou putovat napříč cizí zemí, aby se dozvěděly, čeho se rodiče dopustili.
Jak se vám podařilo získat do jedné ze dvou hlavních rolí Petera Simonischeka, velkou hvězdu a laureáta Evropské filmové ceny?
Když jsme dopsali scénář, zrovna přišla do kin komedie Toni Erdmann a nám se ohromně líbila. Toni je skvělá postava se sarkastickým humorem i laskavostí zároveň a my jsme věděli, že potřebujeme herce pro obě tyto polohy. Ale strašně jsme se báli, že to Peter nepřijme, byl už opravdu světovou hvězdou. Nicméně jsme mu scénář poslali. Přijal a už na prvních čtených zkouškách uměl texty zpaměti! Mám rád herce, kteří spolupracují, nebojují s režisérem za vlastní představu. Ze spolupráce může vzniknout hra a z ní něco zajímavého.
Tlumočníka měl původně hrát Juraj Herz, proč z filmu odstoupil?
O Jurajovi Herzovi jsme přemýšleli od samého začátku, protože to je režisér i herec, který má s tématem osobní zkušenost – jeho rodiče i on byli v koncentračním táboře. Zdálo se nám, že jeho osobní vklad může být pro film velmi přínosný. Navíc mluví přirozeně slovensky a mluví i výborně německy, protože v Německu léta žil.
Jenže těsně před natáčením mu lékaři zjistili natolik vážný zdravotní stav, že by pro něj mohlo být natáčení velmi nebezpečné.
To musela být hrozná situace…
Mysleli jsme, že to snad vzdáme, ale producenta Rudolfa Biermanna napadlo, abychom oslovili Jirku Menzela. Mě to nenapadlo, protože jsem si myslel, že je mnohem mladší! Jeli jsme za ním, on si to přečetl, vzal si dva dny na rozmyšlenou a pak přijal.
Bylo to od něj strašně odvážné, naskočil do rozjetého vlaku, měl minimum času na přípravu, která byla navíc mimořádně náročná, protože hrál ve dvou cizích jazycích, v němčině a ve slovenštině. Byl jsem pak až překvapen jeho nasazením a disciplínou: ráno přišel na plac, zahrál, co měl, a šel se s jazykovým koučem učit další německý text. Den za dnem stejně.
Jak si porozuměli s Peterem Simonischekem?
Skamarádili se a to bylo nesmírně důležité. To, jak se mezi nimi tvořil vzájemný vztah, jak mezi sebou vtipkovali v soukromém životě, se pozitivně promítlo i do filmu.
Jirka pak ještě musel dělat postsynchrony na celý film, dva týdny byl s námi zavřený ve studiu a všechny repliky s německým koučem ještě znovu namluvil. Chtěl být opravdu co nejlepší, myslím, že trochu i díky vztahu s Peterem chtěl odvést stejně perfektní práci jako on. Jsem mu nesmírně vděčný, že se na tu cestu s námi vypravil.