Článek
Kapela do České republiky přijela rok po vydání svého pátého studiového alba The Far Field a na festivalu měla velký úspěch.
Váš frontman Samuel Herring říká, že za zpěváka se považuje až ve třetí řadě. Je prý především textař a performer. Čeho si na něm nejvíc ceníte vy?
Od chvíle, kdy jsem s ním v roce 2003 poprvé hrál na veřejnosti, mě fascinovaly jeho energie a schopnost vystupovat. Do té doby jsme spolu seděli někde na gauči a tvořili, ale tehdy jsem poprvé viděl, co doopravdy umí. Předtím jsem ho znal i jako rapera, to mu šlo také skvěle, ale nedělal kolem toho takovou show.
Na pódiu s kapelou ožívá, má velký dar. To, o čem zpívá, vyjadřuje nejen hlasem, ale i svým vystupováním. Vždycky mě tím ohromoval. Kromě toho je i vynikající textař a umí vymyslet velmi silné vokální melodie.
Hrajete spolu od školy. Kdy to bylo nejtěžší?
Prvních osm let Future Islands bylo opravdu náročných. Přestěhovali jsme se do Baltimoru, protože tam jsou velmi levné nájmy a my jsme si tehdy hudbou zrovna moc nevydělávali. Z několika turné jsme se vrátili chudší, než jsme byli, když jsme na ně vyráželi. Ale i v těch nejhorších časech jsme měli pocit, že se situace otočí k lepšímu. Nikdy nás doopravdy nenapadlo, že bychom kapelu zabalili. Prostě jsme pracovali a šli dál.
V roce 2008 jsme se rozhodli, že chceme, aby tohle byla naše práce. Vyrazili jsme a asi čtyři roky strávili na turné. A když jsme se zastavili doma, pracovali jsme na novém materiálu. Ale i nyní je to občas náročné. Pokaždé, když vyrazíme na turné delší než šest týdnů, vyřídí mě to fyzicky i psychicky.
Navíc jsme spolu vždycky docela bojovali, takže jsme se museli snažit, abychom zachovali naše přátelství. Ale to nebylo tak těžké, protože se – celkově vzato – milujeme.
Skupina Future Islands vznikla v roce 2006, přerodem ze skupiny Art Lord & the Self Portraits. Jak na úplné začátky vzpomínáte?
Art Lord & the Self Portraits byla naše školní kapela. Lokálně jsme měli docela úspěch. Pokaždé, když jsme hráli na nějakém večírku nebo v klubu, přišlo hodně lidí a byla to zábava. Měli jsme za sebou i dvě menší turné.
Po rozpadu jsme spolu ale několik měsíců nechtěli hrát. Abychom to znovu zkusili, nás přesvědčil kamarád, baskytarista Erick Murillo, který chtěl hrát v kapele na elektronické bicí. Nahrál tomu i fakt, že jsme jedné kapele slíbili společné turné. Tak jsme založili novou skupinu a pocítili nový příval energie. Pořád jsme skládali nové písně, hned to léto jsme nahráli první demonahrávky a domlouvali si koncerty.
Hned další léto jsme v malém skate shopu v Severní Karolíně nahráli první album Wave Like Home, které nakonec vyšlo až o rok později. Každopádně jsme byli nadšení a zjistili jsme, že na to, abychom si domlouvali koncerty, nikoho nepotřebujeme a že to můžeme dělat sami bez velkého labelu. Uvěřili jsme, že můžeme rozjet mezinárodní kariéru a byli jsme hodně ambiciózní.
Už jste zmínil, že to nebylo snadné, ale v roce 2014 vás konečně potkal velký mezinárodní průlom. V oblíbeném americkém televizním pořadu The Late Show with David Letterman jste zahráli píseň Seasons a začalo o vás být hodně slyšet. Jak důležitý to pro vás byl moment?
Byl to obrovský posun. Vystoupili jsme tam na začátku amerického turné a ihned jsme cítili silný dopad. Brzy se nám začali ozývat pořadatelé festivalů, kteří nás předtím odmítli. Někteří nás žádali, jestli vystoupíme ještě ten rok, jiní si nás zamluvili na další sezónu.
Ten pořad nám otevřel mnoho dveří a publikum vyrostlo. Do té doby jsme stoupali hezky pomalu a najednou šlo o zásadní růst. Hezké bylo, že díky albu Singles lidé zpětně objevili i naši předchozí tvorbu.
Před loňským vydáním alba The Far Field jste uspořádali několik koncertů pod vymyšlenými jmény. Proč?
Zkusili jsme to poprvé, chtěli jsme hrát anonymně a zjistit, jak zní naživo písně, které jsme připravili na desku. Proto jsme si nepřáli mít na koncertech publikum, v němž budou naši největší fanoušci. Píseň se teprve při koncertech formuje do svého finálního tvaru. Reakce publika má vliv na to, jak ji hrajeme.
Řekl bych, že ve své nejčistší formě je skladba teprve, když ji zahrajeme naživo třeba stokrát. Ale sto tajných koncertů se nám asi uspořádat nepodaří, i když bychom to mohli příště zkusit.
Tentokrát jsme dali tři a bylo to zajímavé. Písničky, u kterých jsme si nebyli úplně jistí, jestli jsou dost silné, fungovaly naprosto skvěle. Nejvíc mě překvapilo, jak dobře z pódia zní Through the Roses, což je mimochodem nejstarší písnička na albu. Velkou radost nám dělala i skladba Cave, která publikum vždy rozezpívala. U jiných písní jsme si zase uvědomili, že na nich ještě musíme zapracovat.
Kdy vznikla skladba Through the Roses, o které říkáte, že je na albu nejstarší?
Hudba k ní vznikla v roce 2014. Na muzice pracujeme všichni společně, náš zpěvák Sam má poté u sebe demonahrávky a k nim píše texty. Na tomhle textu pracoval při řízení vozu.