Článek
Sklenář (1910–1986) se kromě malířství věnoval také grafické tvorbě, jež byla inspirovaná francouzskou poezií, commedií dell’arte, díly manýristy Giuseppa Arcimbolda, ale také čínským kaligrafickým uměním.
Právě tříměsíční pobyt v říši středu v roce 1955 mu pomohl naplno docenit symboliku znaku a dekorativně vizuální dopad písma. Možná odtud si odnesl svůj smysl pro detailní drobnokresbu a dešifroval neopakovatelné kouzlo jemné linie.
Každou z vystavených grafik umělec předkládá vlastně dvakrát. Z odstupu vlásečnicově jemná spleť linií a do nich vložených odkazů připomíná praskliny na zdi a evokuje boudníkovské explozionistické výboje. Litery a tvary předmětů překrývá také šerosvit v interiéru galerie a díky tomu dělá to které dílo tajemnějším.
Z blízkosti několika centimetrů vnímáme však úplně jiné obrazové téma. Z ničeho nic na nás vystupují z plochy tajemné rostliny, masožravé květiny, tančící písmena, kamenné lidské tváře či posvátná zvířata. Vypadá to, jako bychom měli co dělat s prastarými mapami nebo plány měst bájných říší.
Leckoho možná napadnou i nástěnné jeskynní malby pravěkých lovců. V obou případech vnitřně vycítíme, že jde o něco temně magického.
Možná tomu úplně nerozumíme, přesto chápeme, že kouzlo prostě funguje.
Grafiky Zdeňka Sklenáře nejsou vždy uchopitelné na první pokus, nicméně stojí za to se o to pokoušet. V tomto případě totiž platí letitá a otřepaná fráze, že celek se skládá z detailů beze zbytku.