Skandály v umění. Kdo byl Claude Lantier?

Cézanne a Zola spolu studovali na lyceu a k této dvojici se ještě časem přidal Jean-Baptistin Baille, pozdější odborník na astronomii a optiku. Říkalo se jim na škole nerozluční.

Jejich kamarádství pokračovalo, i když se vdova po inženýru Zolovi přestěhovala i s Émilem do Paříže. Přátelé si poté pravidelně psali. Zola vylíčil Cézannovi Paříž jako město snů a on jeho vábení podlehl. Znamenalo to ale vzepřít se otci, který z něj chtěl mít právníka a dědice banky. Mladíka však lákalo umění. Otce se podařilo přesvědčit. Ať si to synáček zkusí, zkrachuje a rád se vrátí! A dal mu měsíční apanáž 150 franků, což stačilo jen na nuzný život.

V Paříži Cézanna mnozí považovali za neohrabaného venkovana hovořícího hrubě a s provensálským dialektem. Když se setkal s Manetem, tehdy uctívaným průkopníkem mezi malíři, odmítl si s ním potřást rukou. Údajně pronesl: „Vám pracku nepodám, pane Manete, tejden jsem se nemyl.“

Pravda je, že na zevnějšek moc nedbal. Horší ale bylo, že o jeho umění, kterému se cele oddal, nebyl zájem. Marně usiloval o vystavení na pravidelně pořádaném pařížském Salonu. Jeho díla byla k vidění jen na dvou impresionistických výstavách v roce 1874 a 1877. Kritika si ho tehdy všimla, ale ohlas byl až na výjimky negativní. Otec v Aix si mnul ruce. Syna to však nezlomilo. Maloval a maloval, ale ani on sám se sebou nebyl spokojen.

Pro úspěšného Zolu, zahrnutého obdivem nakladatelů i penězi, se třicátník a čtyřicátník Cézanne postupně stal příkladem životního zoufalce, neschopného vytvořit opravdu něco hodnotného, jehož posedlost být malířem považoval za jistý druh šílenství. Když ale o Cézannovi psal, choval se korektně s ohledem na dávné kamarádství. Co mu vadilo?

V dopise z 26. dubna 1860 Zola Cézannovi napsal, že každý génius přichází na svět s vlastní myšlenkou a s vlastní původní formou a že obojí se od sebe nesmí oddělovat, nechce-li malíř dojít až k úplné bezvýchodnosti. Když sledoval Cézannovy pokusy, dospěl k názoru, že forma a myšlenka si v jeho obrazech vzájemně nerozumějí.

Zola o tom asi hodně přemýšlel a rozhodl se napsat román, kde by důkladně prozkoumal tragickou psychologii malířské nemohoucnosti. Vznikla tak strhující kniha Dílo, nazývaná v českém překladu Mistrovské dílo. Jejím hrdinou je vymyšlený malíř Claude Lantier, uctívaný svými přáteli jako nadějný, ale nepochopený talent, který potká za zvláštních okolností krásnou dívku Kristinu, jež se stane jeho milenkou, modelkou a nakonec i manželkou.

Dívka však až přiliž pozdě zjistí, že Lantier se ve skutečnosti oženil s malířstvím. Roky sleduje jeho marné pokusy namalovat velký obraz, kterým by prorazil u poroty pařížského Salonu, dokázal, že jeho umění patří budoucnost. Co během měsíců pilné práce vytvořil, záhy znovu přemaloval. Rodina mezi tím živoří v chudobě. Vášeň pro umění končí tragicky. Malíř se v ateliéru oběsí u obrazu, který měl být jeho mistrovským dílem.

Cézanne poslal 4. dubna 1886 z jihofrancouzského Gardanne Zolovi dopis, kde mu stručně děkuje, že od něj dostal novou knihu nazvanou Dílo. Zatímco dříve příteli do Paříže posílal obšírné listy, plné nových dojmů a zkušeností, tento list měl jen pár řádek. Končil zvláštní větou: Pod dojmem zašlých časů zcela Tvůj Paul Cézanne. Proč zašlých časů? Zdá se, že Cézanne knihu přečetl jedním dechem, i když ji zřejmě opakovaně ve vzteku mrštil někam do kouta.

Mnoho detailů ze života Clauda Lantiera totiž vycházelo z toho, co Cézanne sám prožil a s čím se důvěrně svěřoval Zolovi. Bylo tam popsáno jeho trápení s malováním, umělecké hledání a rozpaky, bouřlivé schůzky s přáteli v kavárně, neopakovatelné zážitky z ateliérů, intriky kolem Salonu, chudoba, ostych před modelkami i marná snaha získat uznání. Lantierova gesta, výroky, prožitky byly totožné se Cézannovými.

V Paříži na jaře 1886 nikdo netušil, že Lantier by mohl být Cézanne. Tak dobře jako Zola ho totiž nikdo neznal. Ale v kruhu impresionistů vzbudil román Dílo skandál. Mnozí se cítili dotčeni. Za všechny to nejlépe vyjádřil malíř Claude Monet, který poslal Zolovi 5. května 1886 velmi osobní dopis. Slušný, ale nekompromisní.

Napsal v něm, že sice Zolovy romány s oblibou čte, že je velkým obdivovatelem jeho talentu, ale že nová kniha ho značně znepokojila. Jde sice o fikci a ani jména nepřipomínají nějaké konkrétní umělce, ale obával se, že umělečtí kritikové a novináři stejně jako většina publika budou chápat Lantiera jako jednoho z impresionistů.

Zolu sice Monet nepodezříval ze zlého úmyslu, ale jednoznačně mu sdělil: „Bojuji už dosti dlouhou dobu a obávám se, aby se naši nepřátelé v okamžiku, kde se blížíme k obecnému uznání, nechopili vaší knihy a nevytáhli s ní proti nám.“ Román měl být podle něj bič na impresionisty.

Monet, Pissarro a Renoir, stejně jako Cézanne se od té chvíle Zolovi vyhýbali. Gustave Coquiot se později snažil od spisovatele vyzvědět, kdo je kdo v jeho románu Dílo. „K čemu by vám to bylo, kdybych řekl jména?“ odvětil mu Zola a dodal: „Jsou to jména poražených a vy je patrně vůbec neznáte.“ Odpověď souzní s posledními větami knihy, kdy si na hřbitově přátelé Lantiera u rakve povzdechnou: „Jenom my jsme ho znali. Jinak po něm nezůstalo nic, ani jméno.“

Cézannovi však bylo vše jasné. Když se v románu dočte o třech kamarádech z Provence, které spisovatel překřtil na Lantiera, Pierra Sandoze a Louise Dubucha, tak to je Cézanne, Zola a Baille. Marie-Hortense Fiquetová vystupuje jako Kristina, malířův blízký přítel sochař Solari je tam pod jménem Mahoudeau. Podobností nacházel spoustu.

Ale hlavně se Cézanne dočetl, že přítel Zola, na kterého se vždy důvěrně obracel, ho vlastně už dlouhou dobu považuje za neschopného ubožáka. Skončí jako šílenec sebevraždou, pohřben do země, aniž by ho kdo znal.

Dlouho se mělo za to, že několikařádkový dopis, který poslal Cézanne Zolovi 4. dubna 1886, byl jejich posledním kontaktem. V listopadu 2013 se však na aukci Sotheby’s vydražil za 27 500 eur (tři čtvrtě miliónu korun) dopis z 28. listopadu 1887, kde malíř děkuje Zolovi, že od něj dostal jeho novou knihu Země, kterou mu spisovatel poslal.

Zdá se, že Émile Zola chtěl přátelství obnovit, ale Paul Cézanne mu román Dílo nikdy nezapomněl. Vzal si ho k srdci velmi osobně. V roce 1896 se sedmapadesátiletý umělec seznámil s mladým básníkem Joachimem Gasquetem, který ve vzpomínkách píše, jak se mu po letech malíř svěřoval, že mu to Zola kdysi svým románem pěkně nandal.

Cézanne se v ateliéru neoběsil. Už půl roku po vydání Zolovy knihy o zkrachovalém umělci se z chudého malíře stal rázem zámožný muž. V dědictví po otci Cézanne získal 400 tisíc franků, každoročně mu byla vyplácena renta ve výši 25 tisíc franků. O deset let později se i jako umělec dočká zadostiučinění. Koncem roku 1896 se v galerii obchodníka s obrazy Ambroise Vollarda uskutečnila první samostatná Cézannova výstava.

Mezi kritikami v novinách se objevil i článek Arséna Alexandra, který v Le Figaro 9. prosince 1895 na straně 5 napsal, že onen tajemný muž z Provence, nazývaný Zolou v románu Dílo Claude Lantier, opravdu existuje a že jím není nikdo jiný než malíř vystavující u Vollarda. V jiných novinách se malíř dočetl, že jeho obrazy jsou určeny pro muzea budoucnosti. Prorocká slova tehdy vyslovil jeho přítel Gustave Geffroy. Paul Cézanne zemřel 22. října 1906. Denně od rána do večera maloval do posledních dnů svého života.