Článek
Ministr na úvod řekl, že obvykle nezahajuje výstavy, ale že v šedesátých letech žil ve Vídni a přišel do styku s akcionisty: “Měl jsem čas se věnovat něčemu mnohem zábavnějšímu, než je politika, v té době jsem se zajímal o moderní umění.“
A současně dodal, jaký význam mělo hnutí akcionistů: „Rok 1968 měl na západě jiný význam než u nás. Skončil jim poválečný biedermeier.“ Dodal, že to, s čím přišli akcionisté, byl šok. Všechny pak varoval, že tato výstava je šokující.
Do jisté míry to platí, i když od vzniku hnutí uplynulo už šest desítek let a ostří hran se otupilo, protože po akcionistech mnoho performerů používalo tělo velmi radikálním způsobem.
Hermann Nitsch obklobený Annou Bruse a Güntherem Brusem. Za nimi je ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
Obrazy i fotografie a filmy přibližují revoluční tvorbu akcionistů, které ovlivnily ideje Antonina Artauda s jeho divadlem krutosti, psychoanalýza, expresionisté včetně abstraktních a informel.
U všech tvůrců je na první pohled patrné téma násilí, které prostupuje jejich tvorbu, což je vidět zejména u Nitsche, který je také zakladatelem Divadla orgií a mystérií, jehož rituální akce jsou plné krve. Výstava, kterou připravil sběratel a kurátor Julies Hummel, se snaží ukazovat na jiný aspekt jejich tvorby, roli ženského těla a výraznou sexualitu, která se neprojevila jen ve známých kastračních akcích - vidět je i video žen z rituálů využívajících prvků lesbické lásky, nebo androgynní stylizace, které vedly k tomu, že byli někdy akcionisté považováni za homosexuály.
Příprava na 122.akci Hermanna Nitsche ve Vídni
Hummel se také snaží zařadit akcionisty do kunsthistorického rámce, přičemž zdůrazňuje, že Vídeň sice mnohdy „nazírali Američané jako město za železnou oponou, které mělo po válce relativně daleko do dalších center umění, současně však zrodila psychoanalýzu i novou hudbu, s níž přišel Arnold Schönberg“.
Hermann Nitsch
Zmínil ale i to, že představovali vzpouru a navazovali na Schieleho a Kokoschku.
Čtyřiasedmdesátiletý Nitsch zase pověděl, jak se dostal k tomu, že sám účinkoval ve svých performancích: "Postupně mě stále více zajímalo, jak obraz ušpinit, začal jsem pracovat se mrtvolami zvířat a s jejich vnitřnostmi. S nimi nikdo nechtěl dělat akce, tak jsem je začal dělat sám“.
8. akce Hermanna Nitsche ve Vídni,nazvaný rituál kastrace
Na vernisáži pak promluvil jen krátce, protože jako správný vyznavač Dionýsa řekl: “Déle mluvit nebudu, je čas pít.“