Scenárista Petr Kolečko: Český film na tom vůbec není špatně

Už několik let se kamarádím s Tomášem Vicanem, s nímž jsem dělal seriál Vinaři, a on za mnou někdy loni na jaře přišel s tím, že by chtěl udělat film o kolech. Takže jsem vlastně dostal zakázku. Hledali jsme pak společně téma, protože jen „kolo“ nestačí, a kdybych v té látce nenašel něco, co mě samotného zajímá, nešel bych do toho. Tomáš chtěl navíc teenagerskou komedii. A já mám sice opravdu docela velký žánrový rozptyl, ale přece jen si myslím, že právě teenagerská komedie je těžký žánr a u nás se moc často nedělá. Takže jsem to bral trochu jako výzvu. A druhá věc, která mě na tom zajímala, byl kontakt s teenagery jakožto s diváky.

To se tak strašně rychle mění! Nejmladší skoro dospělá generace, která tvoří velkou část filmového publika, už má úplně jiné vnímání audiovizuální tvorby a já si myslím, že pokud člověk nemá na diváky rezignovat, měl by je sledovat a snažit se s nimi komunikovat. Což byl pro mě profesní důvod, proč jsem výzvu přijal. Šestnáctiletí lidé asi nemohou točit profesionální filmy. Takže ty teenagerské komedie dělají lidé, kteří v tu chvíli takový život nežijí. A vždycky je trochu tenký led vžít se do mysli hrdinů filmu a zároveň do mysli jejich stejně starých diváků. Ale zároveň je to výzva, jak jsem řekl.

Někdy se to stane. Přesto, když televize Okresní přebor nasazovala, panovaly obavy, co na to řeknou ženy, které jsou pro sledovanost hrané tvorby v hlavním vysílacím čase určující. A ony se na to dívaly. Určitě mimo jiné proto, že to byla skvělá příležitost k poznámkám typu „podívej, takovejhle kretén ty jsi taky“, ale zřejmě i proto, že nám z toho bezděčně vylezlo něco, co se dostalo nad běžné anekdoty.

Ano. Ale teenagerská komedie je přece jen specifický žánr. Jde hlavně o dospívající a dejme tomu jejich rodiče. Nechtěli jsme na starší diváky rezignovat, sám už rodič jsem, je tam tedy i jejich náhled na problematiku. Myslím, že je to ve filmu i důležitá optika. A oproti jiným teenagerským komediím je tam té rodičovské linky, myslím, spíš víc.

Závislost na sociálních sítích, neschopnost nebo spíš nechuť mladé generace žít ve skutečném světě a s tím související potřeba uzavírat se do internetových náhražek. Je to sice spíš do crazy komedie, ale myslím si, že ten základ je vlastně svým způsobem závažný.

Pozoruji je kolem sebe: děti mých starších kamarádů, partnerčinu sestřenici, sestru… Já se obecně snažím pozorovat všechno a všechny. Pamatovat si zásadní věci. Jedna z filmových postav je hvězdou youtube a živí tím své rodiče, což patří k fenoménům a zároveň paradoxům této doby. A na takových a dalších paradoxech je film vystavěný. Jedním z těch vůdčích paradoxů je, že zatímco kluci z dřívějších teenagerských komedií prahli především po sexu, ti dnešní po něm neprahnou. Naopak rodiče a okolí je musí nutit k tomu, aby vůbec šli do interakce s holkami a se skutečným světem.

Protože je to strašně jednoduché, dostupné, nemusejí k tomu vyvinout žádnou aktivitu. Nemusejí ani vylézt z pyžama. Jít si za barák zahrát fotbal je náročnější než si zahrát cokoliv po internetu. A pozvat holku na rande je obtížnější, než s ní začít chatovat. Navíc když si s ostatními píšu, nejdřív si rozmyslím, co napíšu. Ta dvojakost, složitost a spontánnost normálního rozhovoru, se vytrácí. Pak jsou ale samozřejmě nesví z živé komunikace, protože ta probíhá jinak, v jiných rozměrech.

Aby to fungovalo, musím si ve všem najít něco svého, ale nemyslím si, že je nejlepší psát výhradně osobní látku, od níž člověk nemá odstup ani vůči ní nemá nadhled. Něco osobního obrábět, vnést tam řemeslo, zkušenost, domodelovat látku, to považuji za ideální stav.

Za sebe jsem byl samozřejmě rád, že jsem lva dostal, a samozřejmě i za ostatní kolegy z filmu. Ta následná hysterie kolem toho, jakým způsobem byl film přihlášený, mi připadá nepochopitelná. Když si uvědomíte, že Cesta ven vyhrála Českého lva s menším celkovým počtem diváků, než měl Masaryk za ten týden loni v Lucerně, je to úplně zcestné. Samozřejmě tam hrály role nějaké producentské války, hojně tu hysterii podpořila některá média...Jenže tím se v nich vlastně film udržel déle a přivedlo to do kin možná víc diváků. Ale spoustě lidí z toho bylo trapně. Myslím si, že napříč branží.

To je absolutní lež. Tady se spustila taková mantra, kterou spoluvytvořili novináři a která to automaticky říká. Za prvé to není pravda vůbec, dobří scenáristé tu jsou. A pokud problémy se scénáři existují, pak je to u nás velmi často tím, čemu se anglicky říká underdevelopement, což v praxi znamená, že na vývoj scénáře je málo času.

Většinou je to způsobeno tokem peněz. Pokud soukromé firmy, Státní fond kinematografie a další organizace uzavírají v nějakém časovém období finanční plány, tak se filmy, které mají ambici přivést do kin diváky a zároveň mít určitou kvalitu, musí mnohdy začít točit dřív, než je scénář opravdu hotový. Tady se netočí, když je scénář hotový, tady se točí, když se točit může. To je velký problém! Ale nedá se odbavit větou, že nejsou dobré scénáře. Netvrdím, že neděláme chyby a píšeme všechno jen skvěle, ale myslím, že když už, tak spíš máme málo režisérů. Respektive ti špičkoví nejsou ochotní dle mého názoru točit některé žánry. Mají na to plné právo, ale mně třeba teď několik komerčnějších projektů stojí, neboť je obtížné najít vhodného režiséra.

Ti nejlepší už jednak nejsou ochotni pracovat pro televizi, věnují se jen filmům a především točí vlastní látky. Pro mě jako pro scenáristu je těžké najít režiséra, který bude ochotný točit látku, která není jeho a je pro televizi.

Nemyslím si, že by na tom česká kinematografie včetně televizní tvorby byla tak špatně. My jsme před pár týdny dostali ve Francii cenu pro nejlepší evropský seriál za Trpaslíka, film Bohdana Slámy Bába z ledu objel dvacet festivalů, Masaryk se dostal na Berlinale a jsou tu i další úspěchy v zahraničí. Výkřiky, jak jsme na tom špatně, prostě nejsou pravda. Problém je spíš v tom, že se tu natočí spousta filmů, které jsou nadbytečné. A nemusí to být jen nepodařené lehké žánry, velmi často jsou to filmy, které se tváří jako artové.