Hlavní obsah

Režisér Michal Rákosník: Blues má v sobě každý

Právo, Kristýna Čtvrtlíková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Životní příběh mimořádné osobnosti české bluesové scény, hudebníka a výrobce elektrických kytar Petera Jurkoviče, přibližuje dokumentární snímek Bluesman, který v říjnu vstoupil do kin. Film je režisérským a scenáristickým debutem Michala Rákosníka.

Foto: Lucie Levá

Michal Rákosník se stal režisérem kvůli tomu, že jiného nenašel.

Článek

Působíte v kapele Motion Food, kterou založil právě Jurkovič. Co vás do ní přivedlo?

Poprvé jsem se s Peterem setkal koncem devadesátých let, kdy jsem z inzerátu zjistil, že vyrábí kytary. Vydal jsem se za ním kvůli opravě svého nástroje. V dílně, kde pracoval, mě uchvátila neuvěřitelná atmosféra. V roce 2005 jsem si od něj nechal vyrobit kytaru novou, ale nemohl jsem si ji finančně dovolit. Nabídl jsem se, že bych mu s prací pomáhal, abych si zakázku zlevnil.

Když jsem byl hotov, navrhl mi, jestli bych se nepřidal do kapely, kterou dával dohromady se svými syny. Řekl jsem, že to rád zkusím. V té sestavě jsme fungovali do roku 2015, kdy Peter odešel. Skupinu převzal jeho nejmladší syn Marek, podle kterého Peter pojmenoval v devadesátých letech svou dílnu Marcus Guitars, později Jurkovič Guitars. Už však nejsme tolik aktivní jako za Peterova života, kdy jsme hráli i padesát koncertů ročně. Teď odehrajeme sotva polovinu.

Vy sám jste kytarista, nově také režisér a scenárista…

Kytaře jsem vždycky podřizoval ostatní povinnosti, dělal jsem všechno pro to, abych mohl hrát. Nejsem však vystudovaný kytarista ani klasický studiový hráč. Uživit se tím moc nedá, to bych musel každý večer hrát v barech, což nebyl nikdy můj směr.

Od svých osmnácti let jsem měl možnost pracovat v televizní a reklamní produkci. Díky tomu jsem se seznámil se spoustou lidí z oboru, kteří mě postupně začali respektovat, a dostal jsem se časem i k práci pomocného režiséra. Samotným režisérem jsem se ale moc stát nechtěl.

Zlomilo se to, až když jsme před třemi lety se Spolkem Jurkovič SP uspořádali koncert na památku Petera, na němž jsme vybrali peníze z dobrovolného vstupného. Přemýšleli jsme, jak s nimi naložit, a mě napadlo, že mám natočené materiály z dílny a něco bych mohl získat také z archivu České televize, z čehož by vznikl dokumentární portrét.

Sháněl jsem režiséra. Lidé ze Spolku mi ale říkali, že jsem jediný, kdo to může režírovat, protože o Peterovi a jeho příběhu za posledních dvacet let vím nejvíc a některé zážitky jsou zkrátka nepřenosné. Nechal jsem se do toho víceméně uvrtat.

Foto: Lucie Levá

Michal Rákosník

Peter Jurkovič vystudoval biologii a poté pracoval ve veterinárním ústavu, přičemž hudbou se zabýval ve volném čase. Proč podle vás opustil vědeckou kariéru a začal se naplno věnovat hraní a skládání?

Věda Petera bavila od dětství a v oboru zaznamenával úspěchy. Po obrně lícního nervu měl ale problémy se zrakem a nemohl vykonávat svou dosavadní práci. V ústavu ho přeřadili na jiné pracoviště, na němž místo výzkumu vytvářel publikace vědeckých prací, což ho tolik nenaplňovalo. Nakonec se radši začal zabývat muzikou, svým druhým největším koníčkem.

Proslavil se i zmíněnou výrobou elektrických kytar, které od osmdesátých let tvořil doslova na koleně. Čím si vysvětlujete jejich popularitu a renomé jak mezi českými, tak i zahraničními hráči?

Peter začal s výrobou nástrojů ve stylu tak trochu pokus omyl. V osmdesátých letech nebylo v tehdejším Československu dostatek informací o stavbě elektrických kytar. Spoléhal se často na intuici. Později s ním začal spolupracovat na designových kytarách výtvarník a sochař Stefan Milkov.

Dělali je z čisté radosti. Peter byl víc srdcař než podnikatel, což sice lidé ocení, ale trpí tím často obchodní stránka věci. Měl úžasný cit pro dřevo, experimentoval s různými materiály, například s jilmem a dalšími zajímavými dřevinami. Při výrobě používal svůj osobitý vědecký přístup, k jednomu tělu vyrobil třeba tři krky, než našel ten správný. Navíc kus od kusu dělal ručně bez strojů. I v tom je kouzlo jeho kytar.

Kytaru od něj získal darem mimo jiné Billy F. Gibbons z kapely ZZ Top, který v dokumentu prozradil, že nástroj má velmi specifický zvuk, a použil ho do některé z nahrávek své kapely. Zjistil jste, o jakou skladbu jde?

Po zmíněném singlu jsem pátral až ex post ve střižně. Přemýšlel jsem, jakou hudbu bych vložil do rozhovoru s Billym F. Gibbonsem. Vyhledal jsem si alba ZZ Top z období, kdy kytaru dostal, a prozkoumával písně. Netroufám si tvrdit, že jsem to stoprocentně poznal, ale tipuju, že jde o písničku Zipper Job, na jejímž začátku je kytara opravdu výrazná.

Při setkání se Billyho zeptám, zda jsem se trefil. Na nástroj ale podle svých slov hraje především ve studiu pro inspiraci, takže větu, ať si nahrávku lidé zkusí v jejich diskografii najít sami, řekl spíše z legrace.

Film nese název Bluesman podle hudebního žánru, který byl pro Jurkoviče příznačný. Představoval pro něj ale i způsob života a světový názor. Cítíte to stejně?

Řekl bych, že to tak je. Blues je jazyk, který spojuje lidi napříč věkovými, náboženskými a etnickými skupinami. Je to způsob, kterým se interpret vyjádří k dané situaci. Každý má blues v sobě, jen ho stačí pojmenovat.

Myslíte si, že blues přežije rok 2100?

Blues se dnes hraje v určitých podobách, různě se inovuje a mění. Existuje už více než sto let a je natolik prověřené, že minimálně další století určitě vydrží. Už jen proto, že z něj spousta žánrů vychází.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám