Článek
Jako jeden z důvodů pro založení festivalu Serial Killer jste uvedla, že televizních seriálů si většina tuzemských festivalů příliš nevšímá, což je škoda. Proč myslíte, že to tak je?
Důvodů vidím víc. Především se film takřka odnepaměti vnímá jako umění, kdežto pozice televize se začala celosvětově výrazněji měnit až v posledních deseti letech, kdy vysílatelé a televizní producenti pochopili, že když získají kvalitní filmové režiséry a dají jim prostor, budou z toho profitovat, a to i finančně. A to ještě není tak dlouhá doba…
Pak je také otázka, jak seriály na festivalech uchopit. My například většinou nabídneme, po vzoru velkých televizních přehlídek, dvoudílnou „ochutnávku“, pokud to tedy nejsou velké věci, které pouštíme v maratonech. Snažíme se diváky navnadit kvalitním programem v kinech, ale také atraktivním obsahem přednášek a akcí. A samozřejmě přátelskou cenou.
Když uvidím na festivalu první dva díly, naláká mě to a budu chtít vidět i zbytek. Dožadují se u vás diváci celých sérií?
Velkou část našich festivalových premiér diváci později uvidí v televizi, protože budou dostupné díky vysílání, streamování či VOD platformám (video na vyžádání), jako jsou HBO GO či Netflix. Ale zdaleka ne všechny. Snad už brzy proto budeme poskytovat tento typ obsahu celoročně. Jednou z možností je začít provozovat festivalovou VOD platformu. Máme partnery, kteří nás lákají, ať se přidáme k nim, i jiné, kteří radí, abychom rozhodně udělali platformu vlastní, protože dřív nebo později s tím stejně někdo přijde. Jenže je to komplikované a náročné, a to i organizačně. Nemusíme ale začínat hned ve velkém, vždyť i některé velké globální platformy vyrostly z malých videopůjčoven. Čím nás samozřejmě nechci srovnávat třeba s Netflixem, ale jisté je, že nějak se začít musí.
Jak si východoevropská televizní produkce vede na festivalech v zahraničí?
Na nejrůznější festivaly a konference jsem jezdila roky, ať už to bylo za Českou televizi, FAMU nebo jsem tam byla nominována, jako režisérka.
Přišlo mi škoda, že významné východoevropské osobnosti a reprezentanti důležitých institucí často hráli druhé housle, a tak jsem chtěla vytvořit nějaké místo, kde by se televizi a osobnostem z našeho regionu věnovala větší pozornost a zároveň jsme byli schopni se společně nad úspěšnými příklady ze zahraničí zamýšlet nad tím, proč u nás není televizní audiovize v takové kondici, aby byla ve světě konkurenceschopná. Myslím ale, že co se týká schopností, řemesla, nemáme co řešit.
Co je tedy příčinou? Nedostatek peněz?
Peníze jsou sice důležité, ale ne rozhodující. Je sice škoda, že jich není víc, na druhou stranu je vždy otázka, kam se investují a proč. Dobrým příkladem pro nás může být Estonsko, malinkatá země, která začala teď prodávat vlastní televizní tvorbu i do USA. Má jen 1,5 mil. obyvatel, takže možnosti jejich filmového fondu a koncesionářských poplatků jsou výrazně menší než většiny klíčových hráčů na televizním trhu. A my si tedy můžeme buď stále říkat, jak jsme proti světu malí a chudí, nebo se pokusíme s tím něco udělat.
Rozhodující je podle mě systém výběru talentů a otevřenost novým možnostem. Podívejte se třeba na Maďarsko. Jejich filmy vyhrávají Cannes a Berlinale, ale v maďarské televizi je obrovský problém cokoli najít a stejně obtížné je s kýmkoli navázat kontakt a spolupráci. Vládne tam mimořádně uzavřený, neprostupný systém. Což je podle mě hlavní důvod, proč se v jejich televizi netočí nic zajímavého.
Na uzavřenost pochopitelně občas narazíte i v některých západoevropských televizích, ale ochota riskovat je v naší části světa výrazně nižší. Pokud třeba u nás v Česku někdo riskoval, tak to bylo HBO s Hořícím keřem, kdy dostal prostor debutující scenárista Štěpán Hulík a začínající producent Tomáš Hrubý. Důležitá je ale i odvaha experimentovat. Ukazuje se, že u nás jsou velmi progresivní webseriáloví producenti a tvůrci, ale je to zároveň unikát, protože na západě tuto roli už mají veřejnoprávní instituce a jejich online produkce.
Ve spolupráci s Netflixem vznikli v Norsku Seveřané, vtipná a nenucená parodie světového hitu Vikingové
Vedle hlavní soutěže je součástí festivalového programu i tzv. Fokus, v němž jste loni seznamovali publikum s dánskou tvorbou. Letos je na řadě Norsko. Je to náhoda, nebo jsou vám skandinávské země bližší?
Vybírali jsme nejprogresivnější hráče na televizním trhu, samozřejmě včetně kvality produkce, a to je jednoznačně Velká Británie a Skandinávie. Vynikající je ale i Belgie a našlo by se pochopitelně i více příkladů. Už jsem nachystala desetiletý výhled, například za pár let bych chtěla začít lákat americké partnery.
Nechceme zapomínat ani na Asii nebo fantastickou dramatiku, kterou mají v Austrálii. Protože to ale přináší velké náklady na pozvání hostů, rozhodli jsme se nejdřív udělat dobře Evropu. Začínáme tedy tam, kde jsou profesionálové mimořádně vstřícní a máme tam dobré kontakty.
Na co byste diváky vašeho festivalu letos nalákala?
Záleží na vkusu, ale pokud jde o mě osobně, zbožňuji norský seriál Exit, který vypráví skutečné příběhy tamějších vysoce postavených manažerů. Zachycuje dvojí život v nejbohatších vrstvách norské společnosti – je to jedna velká koksová párty a spousta černého humoru. Fantastická je i detektivní komedie Magnus, což je velmi rázná, parodická odpověď na záplavu temných skandinávských detektivek. Ze scandi noir se stal velký byznys, ale už sami Skandinávci říkají, že musí přicházet s novými věcmi, jinak se jako jedničky na trhu neutrží.
Pak budeme promítat seriál Seveřané, který vznikl ve spolupráci s Netflixem, a osobně mám v oblibě i seriál Šťastná to země, což je dokudrama o tom, jak Norové objevili ropu.
Seriál Šťastná to země vypráví příběh o proměně Norska, kterou odstartovalo objevení ropy.
Čím to podle vás je, že se Norům tolik daří?
O tom bude druhý den na festivalu v rámci programu pro profesionály mluvit norský šéfproducent Ivar Kohn. Je to výjimečná osobnost, která stojí snad za všemi úspěšnými norskými tituly, včetně první evropské spolupráce s Netflixem na seriálu Lillyhammer. Norové si před deseti lety řekli – chceme vyhrát televizní ceny Emmy a musíme na to jít jinak než dosud – a jsou mimořádně úspěšní. Když se podíváte na tvorbu norské televize před tímto okamžikem, nenajdete téměř nic, co by stálo za pozornost.
Od té doby ale začali točit spoustu skvělých věcí, ať už jsou to seriály pro teenagery, velkoformátová dramata nebo experimenty typu natáčení a vysílání ze dne na den.
Univerzální návod na úspěch ale neexistuje, čím by tedy mohl nejvíc zapůsobit?
Není možné stvořit nějaký trend, když vás k tomu vede především kalkul a vidina zisku. Takhle to nefunguje, klíčové je i odhodlání a schopnost jít proti proudu, nacházet ve své práci smysl. Ale Ivarův proslov by dle mého názoru mohl pomoct minimálně pootočit způsob našeho myšlení o televizi. Lidi vyměňovat nepotřebujeme, a už teď tu jsou i skvělé producentské osobnosti, například Michal Reitler z České televize, který se nebojí sázky na nové talenty či kontroverzní témata. Jeho práce je podložená znalostí a rozhledem, nejen dobrou intuicí. Jsem přesvědčená, že důležité je taky umět dělat chyby a učit se z nich. Mimochodem, to je také motto norské televize: „Učíme se ze svých chyb.“ U nás se ale už od mala učíme, že za chybu musíme být potrestáni. Přitom chyba je proces. A důležitý tvůrčí element.
Norský seriál Exit vznikl na základě skutečných příběhů bohatých norských manažerů.
Pokud vím, váš loňský vítěz, chorvatský seriál Strážce hradu, teď čerstvě zažívá úspěch, protože ho koupila švédská televize a jedná o dalších nákupech titulů z vašeho festivalu. Co dalšího se rýsuje?
Jednají ještě o estonské Bance a ruském Gogolovi, ale Strážce hradu už je potvrzen. Z toho mám velkou radost, protože přesně o to nám nejvíc jde. Aby Serial Killer přinášel to nejlepší k nám a zároveň pomohl upozornit na zajímavé věci z našeho regionu, které v té záplavě béčkové produkce nemusí být hned vidět.
K čerstvým úspěchům festivalu patří i skutečnost, že britský analytický televizní server KZ, jehož šéfka u nás bude letos v porotě, si nás vybral jako konzultanty pro východní Evropu a označil nás za jednu z událostí roku 2019. Jak postupně budujeme síť kontaktů, reakce jsou silnější a silnější.
Potvrdilo nám účast několik skutečně významných televizních tvůrců, šéfů a dalších osobností, včetně nové šéfky televizní sekce Berlinale Drama Series Days, mám ale také radost, že přijedou i důležití lidé z Novy a Primy, že se nám ozývají skvělí čeští herci a herečky…
Snažíme se být vidět na konferencích a festivalech, reklamu si neplatíme, náš rozpočet to zatím nedovoluje, ale samozřejmě se těším na dobu, až budeme i díky masivnější propagaci vidět všude.