RECENZE: Volání vlasti. Opustíš-li mne, přežiješ

Rozhodli se po výzvě Romana Meluzína z plzeňského Divadla J. K. Tyla dílo na jeviště přivést jako „operu buffa“, řekněme muzikál vyšší dimenze. A přišla na svět Liduschka (Baarová).

Pro přemýšlivé Čechy zůstává životní cesta populární herečky jedním z morálních traumat dvacátého století a také výzvou k sebereflexi. Pro ostatní aspoň příležitostí ověřit si vlastní příslušnost k stádu nebo podíl na moci, třeba jakékoli pokusy o nové pohledy na kauzy Baarová, Mandlová, Burian a podobně zpochybňovat a nikdy nepřiznat vlastní viny.

Žánr akcentovali autoři postavami klaunů (Jozef Hruškoci a Roman Říčař) komentujících absurdnosti divného dvacátého století, jedné velké „komedie macabre“. Jejich úkol průvodců meziválečným Československem, nacistickým Německem i poválečným časem revanše pod vládou jedné strany doplňují ještě prorocký Černý princ (Petr Šudoma) a moudra rybáře Wericha (Radek Štědronský Shejbal).

Postavami z komické opery se stávají i Hitler (Aleš Kohout), Goebbels (Petr Jeništa), režiséři Vávra, Fellini (Ondřej Černý), všichni ostatní a nakonec i sama Baarová v muzikálovém výkonu roku Alžbety Bartošové (herectví, zpěv, tanec).

Dílu dominuje Březinova rafinovaně promyšlená partitura s melodickými duety, trojhlasými songy i sbory; ironická ke všem možným klišé větší částí dvacátého věku, s citacemi a názvuky jeho hudebních velikánů. Se Steigerwaldovým do detailu promyšleným, místy sarkastickým, jindy sebemrskačským libretem a jeho i Ornestovými texty je to opravdu u nás nevídané dílo.

Bude dráždit jeho provokativnost. Autoři neřeší, jestli konala v naivitě, či z vypočítavosti. Ostatně prožila v zapomnění vlastní trest. Aktuální zůstává ale všechno, co je tak blízké nám: za hulákání, demonstrace jednoty, odsudky všeho, na čem jsme se ještě včera sami podíleli, za aktivní spoluúčast na všech režimech nejkrutějšího století se dají lehce ukrýt vlastní viny.

A stále platí parafráze Dykových veršů, výzvy Vlasti v titulku reflexe. Autoři odkazují nakonec publiku i pochmurnou vizi: „Nebude toto století ještě horší?“.