Článek
King Crimson nikdy nebourali žebříčky a neplnili stadióny, přesto jde o jednu z vůbec nejvýznamnějších rockových kapel. Prvky jazzu využívali v době, kdy se jazzrock sotva narodil a stáli u kolébky artrocku. Současně se k tomu však hlásí i řada metalových kapel, jako Tool. Voivod a Gojira, protože Robert Fripp je stejně schopný riffmistr tako Tony Iommi z Black Sabbath, nemluvě o tom, že už v roce 1969 kapele britská kritika vytýkala, že dělá rock moc tvrdým.
Později pomohli dát formu nové vlně a implementovat do ní repetitivní minimalistické prvky. Robert Fripp také stál u zrodu ambientní hudby a mimo jiné doprovázel Bowieho na desce Heroes nebo Petera Gabriela na druhém albu. S hvězdami hráli i další členové King Crimson Tony Levin, Bill Brufford, Adrian Belew.
Změny v obsazení obměnily repertoár a zvuk
Zářijové koncerty byly o to očekávanější, že Robert Fripp skupinu radikálně přestavěl, v současném obsazení jsou hned tři bubeníci, bývalé členy Pata Mastelotta a Gavina Harriosn z Porcupine Tree doplnil ještě řezník Bill Rieflin (Ministry, Killing Joke). Podstatnější ale je, že se do ní po čtyřiceti letech vrátil saxofonista Mel Collins a u mikrofonu vystřídal Adriana Belewa, který se skupinou hrál od počátku osmdesátých let Jakko Jakszyk, jenž hrál covery raných skladeb crimsonů.
Změna obsazení se projevila na repertoáru, kde začaly převažovat písně z raných alb, na které v předchozích obsazeních moc nedocházelo. Po úvodní flétnové melodii a skladbě pro bicí The Hell Hounds of Krim zazněly Pictures Of A City z druhé desky In The Wake Of Poseidon a následoval The Court Of The Crimson King z debutu, po němž došlo na Circus z třetího alba Lizard, tedy skladby, které v předchozích obsazeních skupina nehrála.
Ani v novém obsazení nechyběly Larks´ Tongues In Aspaic, z této desky však zazněly i hybné Easy Money. Silně bylo zastoupeno tvrdé album Red, kromě titulní skladby ještě došlo na Another Red Nightmare a Starless. Naopak byly skoro úplně opominuty skladby z počátku osmdesátých let, zazněla jen citace Frame By Frame.
Dost odlišný byl i zvuk, větší roli v něm hrály plochy kláves nahrazující dobový mellotron, který skupina v počátku své kariéry hojně využívala, a k jisté vřelosti přispěl i saxofon, i když místy byly Collinsovy licky velmi ryčné, zejména když hrál na baryton saxofon jako v Easy Money nebo The Letters.
K jistému zjemnění přispívala i Jakszykova kytara, který její zvuk neupravoval výraznými efekty jako Belew, jenž hrál nervněji, ale hlavně Jakszykův zpěv, který je melodičtější. Dobře se mu dařilo zvládat klasické skladby, postavené na vokálech jako Epitaph a jedna z nejlepších písní o nevěře, takřka shakespearovsky hluboká The Letters, která neuvěřitelně vygradovala pomocí saxofonu a třech bubeníků, aniž by se přitom ztratila bolestná atmosféra zrady.
Výtečná byla také mezihra bicích v závěrečném přídavku, jímž byl největší hit 21st Century Schizoid Man. Tam se nejvíce projevilo, jak je kapela ovlivněna jazzem. V přídavku však také kapela velmi překvapila, když zahrála Heroes od nedávno tragicky zesnulého Davida Bowieho.
Na aktuální pojetí King Crimson je po desetiletí spolupráce s Belewem potřeba trochu si zvyknout, ale koncert neměl slabin, nabídl skvělou hudbu ve vynikajícím podání mistrů.