RECENZE: Prouzův román o nás, ovšem s historickou pamětí

Na rozdíl od inspirací trampotami i bolestmi soukromého života, které tvoří podstatnou část témat soudobé prózy, často s názorem, že vše začalo až po roce 1989, se Prouza rozhlédl kolem sebe a vypovídá o osudech řady lidí z východních Čech, zejména z česko-polského pomezí, kde byli zastoupeni jak potomci zakladatelů jednoty bratrské, tak němečtí obyvatelé.

Námět je prostý a výbušný. Dlouholetý ředitel a primář psychiatrické léčebny Vilém Rokyta dostane přípis z ministerstva, že musí ukončit činnost ústavu k poslednímu červnu 2013.

Musí nadále léčit svých „dvanáct apoštolů“, jak nazývá pacienty s roztodivnými a někdy až bizarními projevy onemocnění, kterým s kolegou Janem Amosem Stachelbaumem dali nejrůznější jména (Vynálezce, Dobráček, Panna ad.) a jimž musí najít náhradní domov.

Nejde však jen o šest měsíců roku 2013, které věnuje splnění úkolu. V duchu se vrací do chvil, kdy se v ústavu ocitl. Na konci šedesátých let vítal naději na změnu „socialismu s lidskou tváří“, respektive hledání třetí cesty. Protestoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a za účast při protestech na Václavském náměstí v srpnu 1969 mu hrozilo zatčení. Zachránil ho strýc, tehdy první náměstek ministra zdravotnictví, a Rokyta byl přesto za trest odlifrován do léčebny, kam se nikomu nechtělo.

Prouza nezapře potřebu komentovat politické poměry v zemi, s připomenutím myšlenek přítele Karla Kosíka, ovšem s perspektivou předcházejících devadesáti let, kam sahají Rokytovy rodové kořeny. Prožil řadu let v prostředí, v němž dominovaly stranické „kádry“; ozvěna jejich arogance se ozývá. Autorovi však nejde o politiku, ale o lidské charaktery.

Prouza vykreslil pestrou řadu postav, která Rokytu obklopuje. Nikdo není bez starosti, bez minulých i současných šrámů na duši a často i na tváři. Každý z pacientů prožívá sugestivní příběh sám pro sebe. A korunou je sám Rokyta, který s koncem jedné, ovšem podstatné etapy života spojuje i zpytování svědomí.

A právě svědomí je nejpodstatnějším tématem knihy. Vzpomínka na zhacený život bývalé lásky, kterou potrat v době mladosti poznamenal na celý život. Podvod, jehož se stal obětí, když si ho vyhlédla půvabná žena, která právě s Rokytou zřejmě chtěla vyřešit neplodnost svého muže.

Za dosud nejlepší prózu básníka a spisovatele lze označit Život střídá smrt z roku 1985, inspirovaný vlastní zkušeností o boji se zákeřnou nemocí, kterou dokázal přetavit v působivý příběh. Román Psychiatr stojí snad výš díky pohledu na lidi kolem i umělecký tvar, který výpověď o jejich touhách, prohrách, špatném svědomí i nadějích spojuje v literární dílo.