RECENZE: Pohřbívání – světová premiéra komedie dell’morte

Překládat Čechova po Suchařípovi považoval leckdo spíš za přidrzlé. Není přece možné překonat ho. A ejhle, podařilo se. Pro nastudování hořce satirického Pohřbívaní bylo zapotřebí spíš statečnosti. Fišerová je nabídla mnoha scénám. Stateční byli však jenom v Hradišti. Režie Pohřbívání se ujal principál Igor Stránský.

Podtitul Zítra se bude pohřbívat všude jako by provokativně sklenul oblouk od dávného optimistického budovatelského scenáristického úletu Pavla Kohouta (Zítra se bude tančit všude) k dnešní politické a společenské deziluzi a marasmu bez perspektivy a možností nápravy.

Představte si situaci: Místní primátor a jeho marketingově po česku přemýšlivý tým usoudí, že s kulturou je třeba jednou provždy skoncovat. Z divadla proto propustí všechny zbytečné profese, hlavně herce a herečky. Zůstávají jen zaměstnanci.

Hlavních rolí se mezi zasedáními zastupitelstva a ve dvou desítkách správních rad – jakákoli podobnost prosím čistě náhodná – ujímá on sám a jeho náměstek, jím dosazený ředitel.

„Jde nám o udržitelné a perspektivní snižování kvality,“ platí v jejich bezskrupulózní politice. Jenomže neznajíce divadelní provoz, ono se jim to nakonec přece jen díky pověstnému deus ex machina vymkne. Tenhle bůh v „komedii dell’morte“, jak nový žánr pojmenovala autorka, promění pohřbívání hereckého kolegy na hru na pravdu.

V ní všechny postavy – od Klauna a Ďábla přes Smrtku, Krista, Anděla, Amora, Vdovy, Primabaleríny, Čisté panny a Mága až po Estébačku a Strašidlo komunismu – vysloví pravdy, kolem kterých chodíme ukolébáni do snu o lepší budoucnosti.

Jako by se po lepších nebo horších kabaretech, jednou o Kapřících, jindy o blonďaté bestii Krejčí nebo problémech Standy Grosse, pak o jakémsi Drát(h)ovi či o Ubu Zemanovi, divadlo konečně probouzelo. Pohřbívání Fišerové je první ucelenou hrou, která opravdu položila pěst na skomírající tep doby.

Patří do něho i dva zpěváci (David Macháček a Štěpán Urban). Zpívají autorčiny znamenité sametové songy nabité ironií Jiřího Žáčka a hořkostí Karla Kryla. K jaké perspektivě se udržitelně mohou upínat právě ti mladí, stále víc jenom nezaměstnaní?!