RECENZE: Objevení pozapomenutého malíře Brázdy

Brázda v roce 1924 namaloval svůj autoportrét v žhavém italském slunci, který by klidně obstál vedle obrazů Václava Špály. Vzápětí však odvrhl koketování s modernismem a stal se společně s Vratislavem Nechlebou českým představitelem tradicionalistické akademické malby, která se opět vrací na výsluní a těší se i pozornosti sběratelů.

Brázda od počátku měl u veřejnosti úspěch. Císař František Josef I. mu předal zlatou medaili nejúspěšnějšího studenta vídeňské akademie a s ní získal i dvouleté římské stipendium. Řím se mu tak zalíbil, že se v něm na čtrnáct let usadil a stal se oblíbeným portrétistou italské smetánky. Jeho ateliér navštěvoval i papež Benedikt XV.

Umělec vystavoval ve 20. letech na Benátském bienále a byl zařazován mezi malíře tzv. římské secese, která v poslední době prožívá svoji renezanci. Ostatně jeho univerzální realistický styl až magicky přitahoval mocné tohoto světa v bizarně různorodém spektru politické orientace, od Mussoliniho až po Masaryka.

Malíř se dostal i do prestižního Vollmerova lexikonu výtvarných umělců 20. století, kde je připomínáno zastoupení jeho obrazů ve sbírkách Galerie moderního umění v Benátkách, Muzea moderního umění v Bruselu a v pražské Národní galerii. Jeho hlavním tématem byly akty, zátiší a portréty. Vše pojaté v tradici francouzské a české akademické malby.

Brázda byl vlastenec. Za první světové války se stal poradcem Rastislava Štefánika a společně vybudovali kancelář římské pobočky Československé národní rady. Zajížděl také k Edvardu Benešovi do Paříže a do Londýna k T. G. Masarykovi, s oběma jej pojilo přátelství.

Masaryk u něj v Itálii pobýval a Brázda vytvořil také jeho oficiální portrét. Malíř se posléze usadil ve svobodném Československu. Na Žatecku si zakoupil zámeček Líčkov, který zrekonstruoval a kam za ním jezdila řada návštěv. Zámek nově získala druhá manželka malíře až po nedávných restitucích. V posledních desetiletích svého života se malíř stáhl do svého vlastního světa akademického umění. Zemřel v devadesáti letech v prosinci 1977.

Krok za krokem sleduje v knize i na výstavě Ivo Koudelka život Oskara Brázdy. A právě pečlivé zmapování vzájemného propojení Brázdova osudu a osudu Československa je nejcennějším přínosem této výtvarné bilance.