RECENZE: Nádech a výdech skupiny Lucie

Lucie má na kontě řadu silných nadčasových písniček a hitů. Většina z nich vznikla v osmdesátých a devadesátých letech, v době, kdy si vydobyla ohromnou tuzemskou popularitu a záhy ji svým talentem zručně přiživovala a potvrzovala.

Je nicméně pravda, že na svých posledních albech už hity nehýřila, a to platí i o počinu EvoLucie. Přináší třináct písniček, které mají výtečně ošetřený zvuk, jsou zajímavě zaranžované, zručně vyprodukované (pomohla i zajímavá zahraniční jména) a samozřejmě interpretované.

Stejně tak se Lucie nezpronevěřila svému zvuku, tomu, který nabrala v devadesátých letech. V několika písních v tomto ohledu zamíří více do minulosti, což je třeba přičíst faktu, že nenatočila album, které by bylo jednobarevné. Je proměnné, bez ohledu na to, zda jde o proměnu pozitivní či méně přínosnou.

Hlasy Davida Kollera a Roberta Kodyma dávají kapele nezaměnitelný cejch. Ať už znějí sólově či pospolu, spoluvytvářejí charakter skupiny. Přičtěme k tomu funkční instrumentální složku, která ráda vykračuje za hranice očekávání, a máme pohromadě klady nového alba.

Kapele se nicméně nepodařilo nabídnout nadstandardní počet vyloženě silných melodických písniček. Takhle tě mám rád a Chtěli jsme lítat tu vlastnost mají, stejně tak příjemná, společensky laděná 1968. Další už jsou přehlídkou toho, že formace svou práci ovládá, umí vytvářet atmosféru a přitahuje tak k pozornému poslechu, při němž neunikají detaily její práce. V několika skladbách pak nedotáhla nadějně vyhlížející úvod ve sloce.

Po singlu Takhle tě mám rád následuje podobně přímočará Chtěli jsme lítat. Je to tandem, který slibuje svěží album. Nejlepší, kterou znám má vnitřní sílu, je v ní emoce autora Oskara Petra, kterou Lucie dokázala pojmout a vehnat do zvuku písně.

Burning Man se vrací do hudební historie, má garážový charakter a příjemný syrový zvuk. Sex 3 je pak malý zvukový experiment, krok k alternativnímu rocku. Hezky v ní zní saxofon. Následující Já jsem pan Petr Monk patří k nejambicióznějším na desce. Sluší jí Kollerův zpěv, skoro až hororová atmosféra i kvílivý sólový vstup kytary.

Peněžena, jež otevírá druhou polovinu desky, je přímočará punkovka, ve které ale nadějně melodickou sloku utlumí méně nápaditý refrén. Podobně je to v ležérních Fénixových slzách nebo Slečně do nekonečna. Já to nemám spočítaný ztrácí v závěru neustále se opakujícím ústředním sloganem, kvůli kterému takříkajíc neroste.

V textech je nutné ocenit typickou hru se slovy, leckdy svéráznou. Má schopnost nenudit a neunavovat otrocky vyprávěnými příběhy, naopak „vtahovat do hry“ neotřelými spojeními, obraty i rýmy. Funkční vulgarismy k téhle hře patří, na ně má Lucie historické právo.

Na EvoLucii odvedla skupina profesionální práci, v melodiích písniček je to nádech a výdech.

Hodnocení: 75 %

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: