Článek
Postavy knihy Davida Szalaye Turbulence to vědí. Když si v první povídce hrdinka obavy přece jen připustí, hned jí dojde, že jsou hloupé, protože statistiky hovoří jasně.
V knize sestavené z dvanácti povídek spojených s několika tisíc kilometrů dlouhými lety ale o samotné létání tolik nejde. V některých se dokonce jen tak „mihne“. Důležitější jsou příběhy, které jsou vzájemně spojené a vlastně knihu mění v román.
Zatímco v jednom se v hlavní roli vyskytuje jedna osoba, v dalším je to ta, která v předešlém hrála úlohu vedlejší. Szalay tak konstatuje, že každý lidský život je jedinečný a má svůj příběh, který se sice leckomu může zdát nezajímavý, či dokonce nepodstatný, ale pro toho, kdo jej prožívá, je jediný důležitý.
K vyprávění nepotřebuje dramatické zvraty. Pravda, tu a tam se v knize umírá, což je tradiční prostředek k tomu, jak dosíci dramatičnosti a vyprovokovat emoce. Především však jde o obyčejné lidské příběhy, leckdy dokonce tak běžné, že by snad ani nemusely být vepsány do knih.
Montrealský rodák Szalay, nyní žijící v Budapešti, představuje životy, které jsou chaotické, pronásledované hrozbou nemoci, bankrotu či domácího násilí, životy se zvířecími pudy i plné lásky a pokory. Slovo turbulence tak není vztažené pouze na fázi letu, nýbrž i na životní eskapády.
Szalayovo vyprávění je lehké. Nenese stopy po námaze a křečovitosti, má v sobě naopak dychtivost zachytit každodenní malá dramata.
A mimoděk podotýká, že jedenadvacáté století se ve značné míře odehrává i několik kilometrů nad zemí nebo na přeplněných letištích.
| David Szalay: Turbulence |
|---|
| Akropolis, překlad Lukáš Novák, 110 stran, 219 Kč |
Hodnocení 80 %