Hlavní obsah
Václav Neužil (Max), David Novotný (On). Foto: Jiří P. Kříž

RECENZE: Kafka '24 – Člověk je odsouzen k životu, ne ke smrti

Aforismus Franze Kafky použitý v titulku článku je v kontextu jeho života obludným paradoxem. Vyslovil ho ve chvíli, kdy už věděl, že je nevyléčitelně nemocný, a nemohl tušit, že o dvě desetiletí později zemřou tři jeho sestry v ghettu v Lodži nebo v továrně na smrt – Osvětimi.

Václav Neužil (Max), David Novotný (On). Foto: Jiří P. Kříž
RECENZE: Kafka '24 – Člověk je odsouzen k životu, ne ke smrti

Další paradoxy spisovatelova života přináší hra Kafka ’24 Karla Františka Tománka. Do Dejvického divadla ji uvedl režisér Jan Mikulášek.

Paradoxní začíná být také fakt, že po geniálních inscenacích v Ostravě, Olomouci, Brně i jinde přichází Mikulášek do Prahy, domovským právem Na zábradlí, ve chvíli zřetelného inspiračního a tvůrčího útlumu. Do značné míry to potvrdil také fantazijní příběh posledních Franzových měsíců protrpěných po boku kumpána Maxe Broda a poslední důvěrné přítelkyně Dory Diamantové.

Větší část koláže, nastříhané z korespondence Broda, Kafky, Dory a také Mileně Jesenské, rodičům, sestrám nebo z citací Deníků, je vtipná, v hereckých gestech akcentující sebeironii, nadhled, činy natruc osudu. Odlehčující prostor dostal i bouřlivý vztah Broda a herečky Emmy. Blíží se posedlosti – s nevyhnutelnými mileneckými hysteriemi, trávením i s náhlou odpovědností k rodině ve chvíli, kdy má přijít osudové rozetnutí vztahového trojúhelníku. Franze a Doru vedou David Novotný a Lenka Krobotová peripetiemi necelého roku, který do smrti prvního z nich zbývá, jako kontrast reálného času plného bolesti – a snu o nekonečnosti společné cesty. Max a Emma Václava Neužila a Barbory Polákové jsou prvkem odlehčujícím, obrazem muk směřujících nevyhnutelně k únavě a vyčerpanosti.

Jen se v poslední části Emma, tedy Poláková, vytratí a zbytky jemného, nostalgického, židovstvím načichlého humoru přebírají diagnózy a léčebné kúry Lékaře (Pavel Šimčík). Mikuláškova koláž těžkne.

Režisér se nedokázal vyvarovat funebrální makabróznosti a v divákovi převládne pocit, že by měl obřadně postát u rakve a po ztrátě tempa ve finále zajít ještě do Strašnic a položit kamínek k náhrobku v místě posledního Kafkova odpočinku.

Úplně mimo výseč vztahové a pocitové mozaiky je pak Domácí Michaely Bendové, proměňující se v převozníka Charóna.

Rozpaky z celku nezachránila ani hudba Marka Doubravy, ani kostýmy a scéna Marka Cpína s docela již realistickými dekorativními obrázky krajin pro pozadí.

Karel František Tománek: Kafka ’24
Režie Jan Mikulášek, výprava Marek Cpín, hudba Marek Doubrava. Světová premiéra 5. března 2014 v Dejvickém divadle Praha.

Celkové hodnocení: 75 % 

 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků