Článek
V abonentním programu Pražských symfoniků FOK uvedl argentinský pěvec, dirigent a skladatel José Cura dvakrát program složený ze samých posluchačských skvostů – dvou mší argentinského skladatele Ariela Ramíreze, velkého hitu osmdesátých let v Jižní Americe a na Západě zejména v románských zemích. Missa Creola a Navidad Nuestra byly uvedeny dokonce v premiéře Curovy symfonické úpravy a s ním jako sólistou. I další dvě díla večera, Curova skladba Modus a Kytarový koncert Španěla Joaquína Rodriga, představovala posluchačské zážitky, takže zahájení Curova třetího roku jako rezidenčního umělce u FOK mělo nejvyšší úroveň.
Cura si na úvod sám zadirigoval premiéru své chorální variace Modus, kterou věnoval Praze a Pražskému filharmonickému sboru. Ten náročné, byť krátké dílko svou stavbou připomínající středověké gregoriánské chorály přednesl ukázkově s vystižením širokého rozpětí od středověku k současnosti. Pak již italský kytarista Aniello Desiderio prokázal, proč je považován ve světě za nejlepšího interpreta známého Rodrigova „Aranjuez“ koncertu. Jeho brilance spojená s vášnivostí dala zapomenout na všechny předcházející interpretace a zejména tónová dokonalost, kdy jsme slyšeli každou notu, oslňovala. Nebylo divu, že již po druhé nejznámější větě publikum vypuklo v obrovský jásot, což by jindy bylo známkou nevychovanosti.
Pomník argentinskému folku
Po přestávce již Cura přepustil dirigentské místo svému argentinskému krajanovi Mariu De Roseovi a ve světové premiéře Curových úprav obou Ramírezových mší sám jako sólista nadchnul publikum v téměř vyprodaném sále. Ariel Ramírez napsal obě díla v 60. letech a určil je folklórním argentinským souborům. Creolská mše (Misa Criolla) i Naše Vánoce (Navidad Nuestra) využívají argentinských písní a tanců a melodicky a rytmicky v nich autor postavil pomník argentinskému folku. Jednotlivé věty rozdělil podle argentinských oblastí, ve druhé zase podle tanců.
Cura, který se s autorem osobně znal, dostal ještě za jeho života povolení díla upravit z komorní, spíše folklórní verze pro větší orchestr a sbor. Povedlo se mu to mistrně – ponechal větší množství bubínků a kytar, některé nahradil podobným zvukem, třeba kytarky chalanga houslemi. V poslední části Vánoc dokonce sám Cura použil originální argentinské chaucha neboli chřestítka. Ve skladbách kromě sólisty udává tón hlavně sbor umístěný výjimečně na pódiu za orchestrem. Včetně barevného kostýmování u žen se sbor zasloužil o živé a emotivní doplnění jeho vroucího projevu. Obě skladby tak trochu připomínaly i naše jazzové mše (Hnilička, Růžička), obsahem španělského textu však spíše české lidové divadlo. Nebylo divu, že ohlas u publika byl veliký a účinkující se museli mnohokrát děkovat.