RECENZE: Hamlet z Globu – prostý a současný

Hraje se na scéně vybavené jen několika paravány, kufry a prkny, bleskově přestavované samotnými herci, z nichž řada zůstává na jevišti i poté, co odehráli svou roli, a podílejí se nejen na přestavbě, ale i na pestrém zvukovém plánu inscenace vytvářeném za pomoci akordeonu, houslí, činelů a dalších nástrojů. Hlavní roli tu má slovo, nádherně a po smyslu deklamované slovo ve zvukomalebné shakespearovské angličtině – a samozřejmě herectví.

Inscenace v režii Dominika Dromgoola a Billa Buckhursta je vlastně velmi prostá. Nevnucuje textu žádnou výraznou koncepci, jen velmi pozorně sleduje dramatické situace a vztahy postav. Hraje se v omšelých, napůl současných, napůl historických kostýmech a hlavně v bezprostředním kontaktu s diváky. Představení je zarámováno písní a společné muzicírování tu hraje důležitou roli jednotícího prvku, který z jedenácti herců na scéně dělá pevně semknutý kolektiv, spojený velkou energií a dokonale cítěným partnerstvím.

Hamlet původem pákistánského, ale v Londýně narozeného herce Naeema Hayeta má nervní tvář s živýma, nešťastnýma očima. Je to nehrdinský kluk drobné postavy, který si hryže nehty a mluví vysokým, přeskakujícím hlasem. Jeho nejistota pramení z toho, že o věcech, které se mu dějí, přemýšlí, snaží se jim přijít na kloub, a čím víc o světě uvažuje, tím víc se mu jeví nepochopitelným. Má zároveň nakažlivý humor i velkou jímavost a přesvědčivost a jeho spojitost s dneškem vychází naprosto samozřejmě, jako by se to vše dělo komukoli z nás. Londýnský Hamlet byl zážitkem z prostého, ale velmi působivého divadla. Škoda že se na něj nepřišlo podívat víc domácích divadelníků.