Hlavní obsah
Martin Pechlát (Faust) a Saša Rašilov (Mefisto) ve Fričově inscenaci Fausta. Foto: Patrik Borecký

RECENZE: Faust v Národním je výpravná mefistofelská road movie

Uvádí-li pražské Národní divadlo (ND) Fausta, je to vždy událost. Zvláště, když zároveň vzniká nový překlad a inscenace je generačním manifestem. To je případ Fausta, jehož na scéně Stavovského divadla se souborem Činohry ND nastudoval režisér Jan Frič.

Martin Pechlát (Faust) a Saša Rašilov (Mefisto) ve Fričově inscenaci Fausta. Foto: Patrik Borecký
RECENZE: Faust v Národním je výpravná mefistofelská road movie

Inscenace začíná téměř klasicky v gotizované Faustově pracovně, jen Hospodin má podobu Stephena Hawkinga na vozíku, handicapovaného slábnoucí vírou lidského pokolení. Od chvíle, kdy Faust s Mefistem uzavřou smlouvu, vtrhne na scénu obrovský kamión s partou podivuhodných existencí a inscenace se promění v okázalou show ve stylu mefistofelské road movie. Mefistofelské, nikoli faustovské, protože Faust se kamsi vytratil.

Faust (Martin Pechlát) s Markétkou (Veronika Lazorčáková) v kabině kamionu.

Foto: Patrik Borecký

Martin Pechlát v nepadnoucím obleku odpudivě červenohnědé barvy s dlouhými blond vlasy jako Faust působí nevýrazně. Je jen loutka v rukou Mefista, stárnoucí páprda utržený ze řetězu nudné vědy a vrhající se pubertálně do pornografických rozkoší, ačkoli zpočátku tvrdí, že „požitky světské nejsou, co mě láká“. A jeho závěrečná touha po zušlechtění země nepůsobí přesvědčivěji než jako jeden z jeho dalších vrtochů. Proč je nakonec spasen, ví jen Hospodin.

Skutečným středem Fričova Fausta je Mefistofeles ve skvělém podání Saši Rašilova. S neutuchající energií a hereckou vynalézavostí předvádí svého ďábla od jarmareční komediálnosti a ubohosti až k charismatickému svůdci. Je neodolatelně zábavný, diváci mu fandí od začátku až do konce, kdy inscenátoři mírní jeho porážku druhým pokusem s Faustovým alter egem – Wagnerem (výborný Pavel Batěk).

Fričův Faust nabízí divákům především velkolepou podívanou.

Foto: Patrik Borecký

Fričův tým zaslouží uznání za snahu uchopit Fausta v úplnosti obou dílů, byť se v přesunech rozstříhaného textu i postavách divák občas těžko orientuje, i za velkolepou podívanou. Problém ale je, že se z inscenace stále víc vytrácí téma nastolené v úvodu sázkou o Fausta jakožto zástupce lidského pokolení. Smysl celého toho tříapůlhodinového balábile s finálním nekonečným andělským pěním tone v křiku, kouři, ohni, tanci, střelbě a rachotu motoru. Pozornost a ocenění zaslouží poetický a mluvný překlad Radka Malého, který vznikl v těsné vazbě na inscenaci a rozhodně stojí za dopracování do celistvé textové podoby.

A samozřejmě herecké nasazení celého obsazení, z něhož svými výkony poutá pozornost především Pavlína Štorková, Veronika Lazorčáková i Johanna Tesařová.

Revolver i mikroporty jsou atributy Fričova Fausta. Zleva Saša Rašilov (Mefisto) a Martin Pechlát (Faust).

Foto: Patrik Borecký

Fričova inscenace publikum zřejmě (nejen) generačně rozdělí, pro jedny bude příliš drsná, pro druhé málo tematicky vyprofilovaná. A pro třetí prostě jen dlouhá a nudná. Ale už na premiéře našla i své jednoznačně nadšené příznivce.

Johann W. Goethe: Faust

Režie Jan Frič, inscenační úprava Jan Frič, Marta Ljubková a Jan Tošovský, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Linda Boráros, hudba Jan Kudláč. Premiéra 15. března v Národním divadle, Praha.

Celkové hodnocení: 60 %

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků