Článek
Zatímco na předešlých počinech Lights (2010) a Halcyon (2012) k popu směřovala z nezávislé scény a její nahrávky bylo možné chápat jako alternativní pop s elektronickým vkladem, tentokrát jde na pop z popu. Přímo, jasně, bezelstně. Směřuje k němu od osmdesátých let, kdy prožíval nejlepší období, a to i s přihlédnutím k tanečním prvkům.
Zbavila se undergroundu ve své tvorbě, tedy toho, čím byla výjimečná a zajímavá. Její nové písničky mají ovšem všechny ty málo pozitivní indicie současného nudného středního proudu, výběrem přeceňovaných producentů počínaje a umělým zvukem konče.
Obal nového alba Delirium.
Producenti odvedli přesně takovou práci, jakou si nevýrazná hudba dneška zaslouží, čili učinili zvuk desky od devadesáti procent ostatní popové produkce nerozpoznatelný. Několik písniček má přesto hitový potenciál. Zejména singlová On My Mind, Aftertaste či ze soundtracku k Padesáti odstínům šedi proslulá Love Me Like You Do. Ta je jistě nejsilnějším momentem desky, neboť má dynamiku, gradaci a emotivní přednes.
Další skladby tak nápadité nejsou, spíše jen spoluvytvářejí charakteristiku alba jako celku. I proto se nabízí otázka, jestli tuto nahrávku Gouldingová umělecky přežije.
Rozhodně ji přežije jako zpěvačka. Její výraz, barva hlasu i emoce v přednesu jsou totiž naprosto ukázkové.
| Ellie Goulding: Delirium |
|---|
| Universal Music, 55:37 |