RECENZE: Barevné retro z let šedesátých. Ostravská operní Mirandolina šťastně otevřela Rok české hudby

Rozhodnout se pro inscenaci, která měla premiéru v Ostravě teprve na sklonku loňského roku, mohlo být od organizátorů Roku české hudby trochu riskantní, nicméně je jasné, že tvorba opery Národního divadla moravskoslezského má dlouhodobě nápaditou dramaturgii i vysokou inscenační úroveň.

Tituly jako Lohengrin (prakticky jediné důstojné oslavení wagnerovského jubilea), Ernani (verdiovské výročí) či Donizettiho Anna Bolena nominovaly loni ostravskou operu opět na vrchol domácího operního žebříčku. Navíc v Ostravě věnují setrvale pozornost dílům 20. století, takže Mirandolina je součástí řady, v níž v posledních letech figuroval mj. Hindemithův Cardillac či Stravinského Život prostopášníka.

Ostatně i Mirandolina měla v ostravském provedení svou českou premiéru. Poprvé totiž zazněla na domácím jevišti ve své původní italské podobě, jak ji na vlastní libreto Martinů v roce 1954 zkomponoval. Má to své pro i proti. Italština s hudbou krásně ladí a je patrné, že Martinů měl pro tento jazyk intuitivní cit, na druhé straně je Mirandolina typem konverzační komediální opery, kde srozumitelnost zpívaného slova usnadňuje komunikaci.

Jednoznačným kladem ostravské Mirandoliny je hudební nastudování Marka Ivanoviće. Martinů hudba pod jeho taktovkou zní hravě, s vychutnáním všech instrumentačních rafinovaností a kompozičních detailů, přitom rozhodně nejde, aspoň po rytmické stránce, o partituru snadnou. Ale Ivanović i orchestr si s ní rozuměli opravdu dobře, jak dokázalo i bravurně zahrané saltarello v úvodu třetího dějství.

Pro všechny postavy má ostravská inscenace kvalitní obsazení: Kateřina Kněžíková zpívá titulní roli lehkým sopránem, v němž je víc vyzývavosti než vřelosti, její Mirandolina je opravdovou italskou koketou, kterou hra na svádění mužů hodně baví.

Jejím protihráčem je jadrně mužný Fabrizio Luciana Mastra, jemuž role dokonale sedí po pěvecké i herecké stránce a na rozdíl od Kněžíkové Mirandoliny mu diváci jeho opravdový cit vůči pohledné hostinské snadno uvěří. Trio panákovitých nápadníků v podání Martina Gurbaľa, Josefa Moravce a Jan Willema Baljeta znělo po pěvecké stránce vyrovnaně, herecky vynikal posledně jmenovaný nizozemský barytonista dokonalou karikaturou Rytíře di Ripafratta do podoby sucharského kravatového „pojišťováka“ nečekaně zasaženého láskou.

A duo hereček vydávajících se za šlechtičny v podání Evy Dřízgové-Jirušové a Anny Nitrové bylo výborné. Ostatně od jejich příchodu se inscenace opravdu „rozsvítila“, do té doby se zdálo, že si ostravští pěvci jeviště Stavovského divadla trochu nejistě osahávají.

Režisér Jiří Nekvasil se scénografem Danielem Dvořákem přesadili goldoniovskou komedii do barevně určujících a strohých tvarů interiéru šedesátých let minulého století, což dotváří i šestice půvabných černých baletek, zjevem i pohybem citujících slavný „televizní klip“ o Mackie Messerovi. A osm černých koček na předscéně téma ženské kočičí lstivosti i přítulnosti jen dotvrzuje. Mohlo se s tím hrát i více, ale budiž.

Ostravská Mirandolina byla příjemným zahájením roku, který by české hudbě měl být nakloněn rozhodně víc, než je na domácích operních jevištích zvykem. Uvidíme.