Rancid rozpoutali v Lucerně chytré punkové peklo

Naživo byli Rancid údernější a přímočařejší než na deskách a to nejen kvůli tomu, že si museli vystačit jen s dvěma kytarami, baskytarou a bicími a neobohatit svůj sound o další nástroje, jako je tomu třeba na nahrávce I Wanna Riot. Do popředí vystupovala energie a říznost, která byla patrná například v letité písně Adina z úplných počátků nebo v St. Mary, mající nejblíže k tomu, jak si lidé představují řízný melodický punk.

Skupina víc než na práci s detailem a náladou sázela na výrazné riffy a občas sáhla i po výrazných refrénech jako v The Way I Feel, ale nikdy nesklouzla ke stadiónové podbízivosti umocněné pompézním zvukem. Naopak aranžmá zůstávala jednoduchá, zvuk nebyl zbytečně zahuštěn a do popředí tak více vystupoval vliv raných The Clash ale i folku nebo prvků ska či shuffle. Salvation ukázala, jak si kapela umí pohrát s náladou a Roots Radicals, že ska jí přešlo do krve, což by neznamenalo, že se snažila působit za každou cenu jamajsky, hrála je po svém.

Rancid nebyli naživo tak pestří a experimentální jako NoFX, mají blíž ke kořenům žánru a hodně stavěli na energii, takže se publikum nenudilo, koncert neztrácel tah, přitom však nebyl monotónní.

Vystoupení Rancid bylo jednou z punkových událostí roku, a to nejen proto, že se kapela u nás dosud nepředstavila. Ukázala, proč je považována za jednu z nejvýznamnějších skupin, které se prosadili v půlce devadesátých let.

Dokázali vyvážit pestrost a muzikálnost se stylovostí a uspokojit širší publikum, aniž by urazili ortodoxní punkery. Namíchali ten správky koktejl mající výbušnost molotova, aniž by ztrácel nuance v chutích.