Článek
Před časem jste prohlásila, že při vydání předchozích dvou knížek jste si nepřipadala jako spisovatelka. Změnilo se to se třetí knihou?
Ne, vůbec. Také jsem očekávala, že to možná malinko přijde, ale pořád ne. Stále mám zvláštní pocit, když mě někdo osloví paní spisovatelko. Připadá mi to spíše jako legrace, jako nadsázka.
Myslím, že ten pocit se ani nikdy nedostaví. Snad jedině kdybych se dožila osmdesáti let a ode dneška dalších padesát let bych psala, tak možná.
Z vaší knihy na mě vystupovala jakási ženská sounáležitost, pospolitost, muži jsou tam spíše lotři, kteří ubližují, pomalu si nemohou pomoci, aby se neuchylovali ke špatnostem…
Je pravda, že mužské postavy jsou v knize ve většině negativní, snad tam ani není vyloženě pozitivní mužská postava. Je to tím, že jsem chtěla psát vyloženě za ženy, kopat za ženy a být na jejich straně. Muži jsou tam vlastně vyjádřením protipólu, který jsem potřebovala v knize najít. Nemyslím si, že jim to tam vyloženě nandávám, ale potřebovala jsem hrdiny, kteří ženám trochu ničí životy, takže proto jsou ve většině v negativních rolích.
Po dvou románech jste se uchýlila k formě povídek, což je pro současnou českou literaturu spíše méně populární forma. Nebylo to složitější?
Bylo, a když jsem byla zhruba v polovině knihy, což je takový kritický bod, tak jsem si říkala, že jsem si na sebe ušila bič. Udržet tempo vyprávění v povídkách je mnohem těžší, protože se nelze rozepsat a utrhnout. Byla jsem omezená počtem stránek. Každá z povídek má téměř do znaku stejný rozsah, takže zůstat svázaná rozsahem pro mě bylo těžší než psát román. Když vás baví nějaká konkrétní historka, v románu ji rozepíšete, ale tady to nešlo.
V povídce je větší disciplína, musíte rychleji sdělovat, co chcete říci, není tolik času na pitvání emocí, což naopak pro mě bylo lepší, protože mám občas tendenci do nich zabřednout až příliš, což nevím, jestli je, nebo není dobře.
Co je základním tématem celé té knihy?
Když jsem začala psát, hlavní linka měla být o postavení ženy jako matky. Proto je tam hodně mateřských témat. Není to klasická kniha o mateřství, ale ty ženy nějakým způsobem mateřské téma řeší, ať už dítě chtějí, nebo ho mají, nebo ho čekají, přišly o ně. Do toho jsem schválně umístila jednu postavu, která je vlastně dítě, ale mateřství také neustále řeší, protože se mateřství bojí. Takže tou linkou je role ženy jako matky a všechny pocity, které se vztahují k mateřskému principu.
Druhým tématem je krádež peněz, které pro mě symbolizují to, že všichni v životě neustále peníze řešíme. V knize je to vyhrocené do absurdity. Chtěla jsem peníze řešit hlavně proto, že jsou ústředním motivem ve většině lidských životů.
Proč se vlastně kniha jmenuje Bábovky?
Chtěla jsem název, který bude ženského tvaru. A jelikož ty ženy neustále řeší děti, tak jsem chtěla název, který bude s dětmi spojený. Zároveň v každé povídce se slovo bábovky vyskytuje. Ani jsem neměla moc jiných variant.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: