Článek
Knihu v mnohých ohledech průkopnickou sestavil s několika spolupracovníky Martin Štoll a shrnul v ní údaje často neznámé či stěží dohledatelné (včetně dat narození a případně úmrtí).
Pisatelé přiblížili snad všechny důležité dokumentaristy od dob, kdy kinematografie činila první krůčky (Jan Kříženecký) přes řekněme „otce-zakladatele“ (z rodu Jana Kučery či Jiřího Lehovce) až k pestré poválečné plejádě. Hesla se neomezují na suchý výčet faktů, pronikají do nich hodnotící prvky, zahrnující i politický kontext uplynulé komunistické éry.
V řadě případů vysledujeme bolestné osudy tvůrců (například Přemysla Freimana), kteří prošli trnitou cestou od zřejmě fanatického stranictví přes iluzorní víru v socialismus s lidskou tváří až ke společenskému vydědění v časech normalizace – nebo naopak k opětovně bezpáteřnému poklonkování režimu.
Jak jsou jednotlivá hesla zpracována? Ať již budou vzneseny jakékoli výhrady (nutně dílčí), neztrácejí nic na svém vyčerpávajícím znění, celistvě přibližujícím tohoto kterého umělce. Není ujednocena vnitřní struktura hesel: občas se dočteme o příbuzenstvu, nejčastěji o dětech, pokud i ony působí v umělecké sféře (například u Věry Chytilové), jindy takové údaje chybějí (například dcerou výše zmíněného Přemysla Freimana je známá herečka Veronika Freimanová).
Ani záplava názvů není vždy přehledná a bezchybně přesná. Občas je příliš pozornosti věnováno hrané tvorbě. Ale znova opakuji: žádná výhrada nemůže zpochybnit zásadní význam knihy.