Hlavní obsah

Proč a jak vlastně (ne)hrát Dona Carlose

Právo, Radmila Hrdinová

Operní soubor pražského Národního divadla (ND) uvedl na scéně Státní opery italskou čtyřaktovou verzi opery Giuseppe Verdiho (1813–1901) Don Carlo jako poctu ke 200. výročí narození skladatele.

Foto: Hana Smejkalová

Adriana Kohútková (Elisabetta) připomíná spíše operetní Rosalindu.

Článek

Inscenace vznikla jako koprodukce Národního divadla a Finské národní opery v Helsinkách. Těžko odhadnout, čím vedení opery ND tak okouzlila, že ji zatoužilo mít na své scéně. Podtitulek „Gothic Verdi“ odkazuje k ponurému stylu punkových či metalových produkcí, jež na scéně zastupují vyleštěné lebky a kostýmy z černé kůže opletené řetězy a cvočky, ale ve skutečnosti je inscenace blábolivou směsicí stylů od postromantické kašírované scény až po operetu, k níž odkazují kostýmy Elisabetty di Valois, stejně jako kostýmy a choreografie sboru.

Vrcholem inscenačního nevkusu je scéna autodafé, kde šaolinští mniši střídají poselství z Flander s vysoce vyčesanými žlutými číry a satanistické obřady se mísí se sado-maso kabaretem. Že Filip II. pobíhá při své nejkrásnější árii po scéně v županu poté, co strávil „bezesnou“ noc s prostitutkou, ani nemluvě. Dohromady to celé postrádá jakoukoli logickou koncepci, nahrazenou jen režisérsko-scénografickou svévolí.

Ještě větší otazník nad volbou Dona Carlose se ale vynoří při zjištění, že soubor Státní opery, potažmo Národního divadla, nemá pro Dona Carlose vhodné pěvecké obsazení, a to dokonce ani při hojném využití hostů. Mezi protagonisty první premiéry by se jen stěží hledali pěvci, kteří se svými party neměli potíže. A to platí jak o Michalu Lehotském v titulní roli, tak o Adrianě Kohútkové v roli Elisabetty di Valois, bas Jiřího Sulženka je spíše komorní (árii Ella giammai m'amo přednesl vzdor nesmyslné režii s niterným lyrickým výrazem!) a pro roli Filippa II. nepříliš vhodný.

Eva Urbanová v roli Princezny Eboli a Vladimír Chmelo jako Rodrigo, markýz z Posy působili při premiéře, jako by byli v těžké pěvecké indispozici.

Ani bezvýrazný výkon orchestru pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka a podivně zmaškařeného a rytmicky se zpožďujícího sboru (sbormistryně Blanka Juhaňáková) nepřesvědčil o tom, že Don Carlo v Praze je pro diváky ziskem. Spíš velmi výrazně podtrhl nutnost zabývat se seriózně situací pražské opery, nemá-li plodit podobně ostudné „pocty“.

Celkové hodnocení 30 %

Reklama

Výběr článků

Načítám