Premiéru Bondovy hry Spaseni uvedla Nová scéna ND

Po pětačtyřiceti letech od premiéry víme víc než předtím, o čem Bondova hra mluví, a otázka po našem spasení visí ve vzduchu s daleko větší naléhavostí. A přece tříapůlhodinová inscenace režiséra Michala Dočekala budila svou odtažitostí místo ataku spíš rozpaky a nudu.

Bond je pokládán za otce britské cool dramatiky a vskutku: od jeho Saved (Spaseni) vede přímá cesta k Cleansed (Očištěni) Sarah Kane.

Dělí je ale třicet let a na způsobu výpovědi je to znát. Bondovi pomohl nový překlad Jana Hančila s přesně odposlouchanými současnými „hláškami“, ale následovat nejspíš měla i přísnější dramaturgická tužka, která by text zhutnila – i s vědomím, že dialogy plné zámlk, jedno a dvouslovných replik tvoří podstatu Bondova stylu.

Ale na rozlehlém panoramatu Nové scény podpořeném chladnou scénou Jana Duška se Bondův text minutu po minutě propadal do izolace a odchod řady diváků o přestávce nelze přičítat jen scéně ukamenování dítěte, která uzavírala první polovinu.

Podíl na tomto odcizení má i nepřesvědčivost většiny hereckých výkonů – Pam Lucie Žáčkové je až příliš vyzývavá a vulgární, než aby diváka nutila k zamyšlení nad jejím „spasením“, Jan Dolanský ve Fredovi vystřihl ukázkovou kreaci frajera, ale nic víc, herecky chtěně působila i Mary Jany Bouškové.

Dokonale se naopak s Lenem ztotožnil Jan Hájek, který bez velkých gest dokázal vtáhnout diváky do marasmu světa, který ho stravuje a mění ve vyhořelou trosku. Kdo vydržel do konce, vychutnal si i skvěle vypracovaný dialog Lena s Harrym, jemuž Ladislav Mrkvička odevzdal svým detailním psychologickým herectvím přesnou míru ušlápnutosti a doutnající vzpoury. To, co se odehrálo mezi Lenem a Harrym, patřilo jednoznačně k vrcholu Dočekalovy jinak dosti problematické inscenace.