Polski film se hrne do kin s vtipem a sebeironií

Nakolik hrají jenom sami sebe, je otázka, kterou se diváci mohou i nemusí snažit rozluštit. Rozhodně se stejně jmenují – Matonoha hraje Matonohu, Liška Lišku… Rozhodně mají jejich postavy na první pohled se svými interprety hodně společného. Ale jestli opravdu všechno, je mně osobně, upřímně řečeno, úplně jedno. Polski film je chytře vystavěný a vtipný film, víc než hříčka o tom, jak se herecká partička spolužáků z brněnské JAMU snaží natočit svůj vlastní snímek.

Především je pohledem do duší jednotlivých postav, které mají „celebritní“ povolání, ale s ním si také každý nese svůj kříž. Polášek bigotní katolický původ, Matonoha zacyklení v sitcomu Comeback, Liška špatnou výslovnost a pověst „idiota“ českého filmu, Daniel osud, který vyjadřuje konstatováním, že už měl hodně rolí, ale diváci na něj vždycky zapomenou… Z těchto základních informací pak vycházejí jednotlivé příběhy, v nichž se realita prolíná s fikcí, a je obdivuhodné, kolik z vlastních životů dali všichni čtyři všanc i s rizikem, že diváci spolknou úplně všechno, a jejich pohled tak na ně bude (třeba) pokřivený.

Další linií je film ve filmu. Když se ti čtyři rozhodnou natočit vzpomínky na své společné mládí, rozjede se mašinerie zákulisí filmové tvorby, která rovněž vychází z reality. Dostanou peníze z Polska (ve skutečnosti je tvůrci dostali na základě vítězství svého předchozího filmu Protektor na polském festivalu) a musí se finančnímu vkladu přizpůsobit. Což znamená nejen to, že polský Krakov hraje Brno, ale také konflikty plynoucí z požadavků polského producenta na úpravy ve scénáři.

Především s těmi požadavky přicházejí do filmu skvělé fóry na adresu koprodukčního trápení, ale také na česko-polské vztahy a zejména průnik českého humoru k sousedům, protože ten mají Poláci rádi, a „nejvíc Petra Zelenku“. A drsný pohled na mediální obraz protagonistů a na bulvární tisk už vůbec není fikce…

Prozrazovat konkrétní děj by bylo nekorektní, Polski film je sám nekorektní dost a dost – vůči katolické církvi, odlišnostem všeho druhu i zmíněným česko-polským vztahům. Ostatně už název lze chápat jako odpověď na populární polské rčení „český film“, což znamená zhruba totéž co v Česku „španělská vesnice“, tedy něco, čemu nikdo nerozumí.

Škoda, že ve filmu nemají víc prostoru některé důležité postavy, zejména režisér v podání Jana Budaře, a že k závěru tvůrci spadli trochu moc do vážného tónu, který je sice z jejich hlediska pochopitelný, ale divácky může být poněkud nesrozumitelný. Nicméně kromě toho, že film baví, je také dokladem toho, že experiment nemusí nutně znamenat duchamorné rozjímání tvůrců a frustraci diváků. Že může být sice přidrzlým, ale zcela legitimním porušením pravidel filmového vyprávění a nabouráním jistoty, že film je film a život je život.