Článek
Jeho rodina bydlí v pražských Vršovicích, Na Spojce 1. Blíží se konec války a těší se, že bude lépe. A najednou je po válce, malý Zdenda roste, chystá se už do školky a pořád sleduje svět kolem. Táta občas pije a s mámou se popere, už u nich vlastně nebydlí. Zato za mámou chodí Vilda a hraje si s dětmi.
Zdeněk Drozda (1942–1994), vyučený pekař milující divadlo, herectví a literaturu, se vydal do dětství, kdy sám pomáhal pečovat o dvě sestry. Své zážitky popsal tak úžasným způsobem, že Kosí hnízdo (Torst, 174 stran 236 Kč) patří k nejzajímavějším soudobým českým prózám. Podařilo se mu očima i jazykem dospívajícího kluka popsat nejen rodinné trampoty opouštěné ženy, ale i barvitý kolorit doby před i po měnové reformě.
Uchvacující je plejáda figur i figurek v domě a v ulici, ve škole, v mlékárně, na Vyšehradské plovárně a třeba i na lodi směr Slapy a zpátky, kam skoro už dospělý Zdeněk vzal po první pekařské výplatě sestry na výlet. Žít se musí, nic jiného se s tím dělat nedá, připomíná si hrdina myšlenku Jana Wericha, jehož vila na Kampě se v příběhu také mihne. Zdeněk nehodnotí, ale čtenář pozná, kdo z lidí kolem je lump a prospěchář a který učitel v něm zase vidí dobré lidské jádro, nebo naopak uličníka, jenž na školu kašle.
Kouzlo vyprávění zaujalo Evu Miláčkovou, která pro Vršovické divadlo Mana zdramatizovala Drozdovu zpověď pod názvem Vršovice jsou zlatý, řek’ tatínek. Diváky přitahují Luděk Nešleha jako Zdeněk a Jiří Lábus, zosobňující všechny další postavy.