Článek
Na čem momentálně pracujete?
Na podzim bych rád vydal album ve dvou nebo třech různých variantách. Jedna bude folklorní, druhá bude spočívat v tom, že zahraji na všechny možné hudební nástroje. Například na sitar, saxofon, loutnu, banjo nebo mandolínu.
Na to vše se snažím jakkoli neuměle hrát. Ne proto, abych oslňoval. Ta rukodělnost mě nutí vymyslet něco jiného než ve chvíli, kdy hraji na kytaru. Na té už mám vyběhané cestičky. Zatím nevím, jak se bude album jmenovat. Třeba Trilogie. Nebo Trojúhelník. Nebo Rozcestí.
Jak u vás tvůrčí proces probíhá?
Je to druh posedlosti. Trochu se to podobá folklorní inspiraci. Lidový zpěvák se nadechne a zpívá. Běda když zrovna nemá náladu. Svou nápaditou dvojdesku Zhudebněná poezie jsem nahrál během čtyř dnů.
Ke svým skladbám se často vracíte a upravujete je. Proč?
Jednak z lenosti a také z toho důvodu, že už nejsem tak pružný, abych dokázal improvizovat z textu. Improvizace se už více bojím. Jde o to, že když přijde na koncert třicet lidí, tak je to riskantní. Základní obrys písně zůstává, kytara a projev se nevyzpytatelně mění podle nálady, počasí, hvězd, co já vím…
Dopřávám si existenci s publikem, souznění, inspiraci, přesahující pohodlnost tisíckrát obehraného.
Vystudoval jste architekturu na ČVUT, ale také režii na FAMU. Jaký byl důvod k tomu, že jste se pustil do tak rozdílných oborů?
Jedním důvodem byla vojna. Druhým to, že jsem si půjčil kameru a točil například světla na obzoru. Dělal jsem něco, čemu se dnes říká subjektivní kamera. Když jsem filmoval ptáka, jak letí k zemi, tak jsem opravdu hodil kameru do hlíny. Myslel jsem, že dělám avantgardní film.
V jaké ze svých profesí se cítíte přirozeněji?
Paradoxně se nejlépe cítím být režisérem, přestože jsem v životě nenatočil žádný hraný film. Režíroval jsem filmy animované, těsně před sametem, a asi patnáct filmů dokumentárních.
Vzděláním jsem režisér a vidím velice výtvarně. Část této nevyjádřené ambice se mi promítá do hudby. V mých skladbách jsou krajiny, nálady, nejsou to jenom slova. Pro mě jako solitéra žánru je nicméně náročné zvedat náměty od nuly. Jsem více soustředěný na slovo.
V průběhu let, kdy jsem nemohl filmovat, jsem připravoval scénáře. Mám jich plný notebook a musím je probrat. Co bude stát za to, dám následně na světlo. Říkejme tomu pokleslá literatura, případně eseje. Možná teprve teď dozraje jejich doba.
Jak jste se dostal k muzice?
Rodiče byli muzikálně nadaní. Neměli hudební vzdělání, nicméně maminka si zpívala u dřezu, když myla schody nebo uklízela byt. Jezdili jsme do Radvanic, na Valašsko, jak se říkalo, na letní byt.
Tatínek krásně maloval a hrál po svém na housle, doteď je mám. Tam jsem také něco z dálky pochytil. Tam jsem zaslechl úžasné melodie pasaček. Přicházely z mlhy jako zpěvy nějakých vzdálených bohyň. To bylo zjevení.
Já sám začal hrát okolo roku 1966. V roce 1967 jsem společně s Janem Klusákem, ragtimovým klavíristou, vyhrál kategorii folk na prvním festivalu Country and Western. Jako jediný folkový účastník jsem musel vyhrát.
Po mně zahrál jako vážený host už tehdy etablovaný Karel Kryl. V pražském Parku kultury a oddechu byl za květináči, které tam zbyly po stranickém sjezdu, sotva vidět.
Své první album jste vydal v roce 1968 v Paříži. Proč zrovna tam?
Byl jsem tam, v Praze Rusové. Říkal jsem si, že bych ještě na chvíli rád načerpal energii a sílu svobody západního světa. Také jsem se chtěl podívat do Bretaně na Ile de Sein. Ten bájný ostrov jsem znal z obrazu Jana Zrzavého. Ve Francii jsem vydržel asi čtyři měsíce, pak mě to táhlo zpět.
A o několik let později vzniklo folkové seskupení Šafrán. Jak jste se dali s ostatními hudebníky dohromady?
Zvláštním naladěním doby. Jednou jsem hrál v jednom větším továrním klubu – myslím, že to byl Motorlet. Pro jediného vlasáče, který mě poslouchal. Svazáci, kterých tam bylo pár, pili u baru. Dohrál jsem, jdu k tomu vlasáčovi a říkám: Prý tady má být ještě nějaký Kalandra. A on mi odpověděl: To jsem já. Sedl jsem si do sálu a on hrál jen pro mě.
Pak jsem hodně hrál s Vlastou Třešňákem. To byl můj nedostižný vzor, recesista, provokatér, básník. Když já udělal písničku o dělníkovi, Vlasta ji udělal dvakrát lepší. Navzájem jsme se postrkávali dopředu. Tehdy to nebyla konkurenční doba.
V listopadu 1989 jste zazpíval na první velké listopadové demonstraci. Budete v neděli vystupovat na Letné?
Nevím… Letná má patřit mládí. Cítím nedostatečnost v tom, že nemám píseň, kterou by dav skandoval. Ne kvůli mé písni, ale kvůli tomu, abychom prožluklého premiéra sesadili. Mám delší písně a nedostatek levných sloganů.
S výjimkou skladby Kecy, kterou jsem hrál na první velké revoluci v listopadu. Tenkrát po mně vystoupili Václav Havel a Alexander Dubček.
Píseň ale současně směřuje do vlastních řad. To je ta otázka – kdo, když ne Babiš? Tajně doufám, že padesát procent voliček jsou ženy a že se konečně odvrátí od muže, který je symbolem mužské slabosti. Je to zbabělý lhář, který se v panické tísni schovává za celou svou rodinu. A bohužel ho nemůžeme nijak urazit, protože je naprosto splachovací. Přijďte v neděli demonstrovat, neberte to na lehkou váhu. Jde o vaši budoucnost!
Jaký je váš pohled na současnou folkovou hudební scénu?
Já tomu říkám post-folk. Existuje přibližně čtyřicet interpretů, které nelze zařadit do klasické folkové škatule šafránského typu. Na rozdíl od otců zakladatelů umějí hrát a skvěle zpívají, mají hudební vzdělání.
Post-folk je velice různorodý, dá se poslouchat bez velkého soustředění. Není tak individualistický, jako jsme byli my.
Většina z těch interpretů jsou ženy, vycházejí z hluboké znalosti regionálního zpěvu. Fascinuje mě třeba Máliková, Šuranská, Bittová, Holubová, Baarová, Lapčíková a další. Jejich hudba přesahuje do vysoké kultury. Kam se na ně hrabeme!
Co vás v nejbližší době čeká?
Jedu do Ameriky, kde budu mít pár koncertů na ambasádě i ve stodole. Podrobnosti mám na svých internetových stránkách. Především tam však budu vyučovat hru na kytaru a se svou dcerou Sárou i doprovod židovských písní.
Amerika je plná bluesmanů a kytaristů všeho druhu. To, že si vybrali slovanského muzikanta, který má pojetí hudby jiné, je neobvyklé a zavazující. Mám už deset žáků a těším se na další. Držte mi palce.
Může se Vám hodit na Zboží.cz: