Hlavní obsah

Petr Zelenka natáčí film podle vlastní divadelní hry

– PRAHA
Právo, Věra Míšková

Adresa, na kterou jsem onoho červencového dne měla přijet, neudávala ulici, jen místo: dejvická čistička odpadních vod. Pro natáčení filmu, který se jmenuje Příběhy obyčejného šílenství mi to znělo docela dobře. Představovala jsem si cokoliv jiného než sochařský ateliér. Právě v něm jsem se záhy ocitla.

Foto: Jan Hock

Vizualizace budoucí podoby tzv. „hokejky“ v ulici Čs. armády po generální opravě.

Článek

Figury v různých stadiích rozpracovanosti, malebný nepořádek, na stojanu kus čerstvé hlíny, tvarem připomínající nejspíš hlavu psa. Herečka Petra Lustigová pozoruje mladou dívku, která přihazuje ještě kousek hmoty a zručně hlavu tvaruje.

Režisér Petr Zelenka se domlouvá s kameramanem Mirem Gáborem: dvojice, známá naposledy z Roku ďábla, je znovu v akci. Připravují se světla k natočení dalšího záběru, "Jsme v ateliéru sochařky, která se v příběhu jmenuje Sylvie a zamiluje se do ní skoro šedesátiletý otec hlavního hrdiny. V divadle ji hrála Lenka Krobotová," připomíná režisér vlastní stejnojmenné představení v Dejvickém divadle, které se rozhodl převést na filmové plátno.

Přiznávám se, že jsem si myslela, že jedu opravdu dovnitř čističky a Zelenka se směje: "Tohle je dílna správce, kde se normálně pracuje. Mají tady ponky, nářadí a tu samotnou  čističku - už jako skanzen - opravují. Teď jsme je na pár dní vystrnadili."

Z divadla na plátno trochu jinak

Hra Příběhy obyčejného šílenství patří k úspěšným kusům jednoho z nejpopulárnějších pražských divadel, ale přece jen zasahuje publikum nesrovnatelně menší než je to filmové. Většina diváků bude tedy znát především Zelenkovy filmy.

"Čím jim budou Příběhy podobné? Z Knoflíkářů mají zálibu v náhodách nebo v nějaké jako magické realitě, ze Samotářů zase snahu popsat širší spektrum lidí a také je o tom, jak nefungují vztahy. Tentokrát ale už v různých generacích. Jsou tam třicátníci, čtyřicátníci, ale také skoro šedesátníci - a nefunguje to také. Například matka se regulérně zblázní. Jsou to zkrátka ukázky vztahů, které obklopují hlavního hrdinu a ani jeden z nich není takový, aby mohl být klíčem pro jeho vztah," představuje režisér svůj nový film.

"Takže žádná radost?" ptám se a autor odpovídá "Však se taky hlavní postava nechá odeslat jako balík do Jugoslávie." Proč zrovna tam? "Omylem."

Na otázku, jak moc změnil scénář filmu oproti divadelní hře, se Zelenka maličko zamyslí a pak odhaduje: "Zůstalo asi šedesát procent, takže jsem vlastně měnil dost. Vypadla druhá hlavní postava, kterou jsem nahradil směsicí jiných. Je to celé realističtější, divadlo snese větší nadsázku než film, vlastně mi to teď připadá vážnější. Třeba scéna hlavního hrdiny a jeho matky, která zůstala skoro stejná, je ve filmu naturalističtější. 

Castro přijede. Co Japonci?

Zelenka vyškrtnul některé pohádkové motivy, ale spoustu polomagických motivů zachoval: oživlou deku, jízdu na vysokozdvižných vozících, které ve filmu dojedou dál než by měly. Moje zděšení nad představou, že slovo "vážnější", které před chvílí vyslovil, znamená, že tentokrát netočí komedii, však uklidňuje: "Nikdy jsem legraci do filmů neplánoval, a vždycky tam byla, tak snad tam bude zase."

A Japonci? "Zatím o nich nevím, neměli by tam být, pokud mi je Kateřina Oujezdská, můj "pomocňák", do filmu nepodstrčí. Ale výtahová hudba bude," připomíná Rok ďábla. "Pokud jde o hudbu celkově, rád bych použil nějaké pochody, přes postavu Fidela Castra, jehož příjezd do Prahy a vítání budeme teprve natáčet, se dostaneme do španělské hudby. Mám také představu nějakých coververzí Karla Kryla, ale nemám ještě všechno vyřešené. Vím jen jistě, že tam nebude skládaná hudba, ale písňová."

Ani se neptám, kde se ve filmu ze současné Prahy vezme Fidel Castro: u Zelenky je jednak možné všechno, jednak se ráda nechám překvapit.

Trojan, Bartoška, Divíšková...

Nejen scénář, také herecké party se proti divadlu částečně mění. Zůstává Ivan Trojan v hlavní roli Petra, Nina Divíšková jako jeho matka, Jiří Bartoška a poprvé před kamerou také divadelní režisér Miroslav Krobot, který za svůj herecký debut v roli Petrova otce získal cenu Alfréda Radoka jako Objev roku.

"Přišel jsem na něj docela logicky: je umělecký šéf Dejvického divadla, kde nemají žádné starší herce, všichni jsou do pětatřiceti. Potřeboval jsem postavu otce obsadit a jeho jsem viděl předehrávat hercům při režírování jiných představení. Líbilo se mi to a musím říct, že je skvělý i před kamerou. Jako Frigo na mašině: pořád stejný, jen ho stavíme do různých situací. Nechali jsme ho například skákat padákem, telefonovat ze vzduchu - a on letí na padáku, telefonuje a je to pořád on."

Nově Zelenka obsadil například Karla Heřmánka, Zuzanu Bydžovskou a Petru Lustigovou, která nahradila Lenku Krobotovou. "Lenka je přece jen o nějakých deset let mladší, což v divadle nevadilo, ale ve filmu by to už působilo vedle Mirka Krobota nepatřičně," vysvětluje režisér. Uvidíme i tři slovenské herečky, Zuzanu Šulajovou, Janu Hubinskou a Martu Sládečkovou.

Divadlo si Krobot ohlídá

Scéna je připravena, může se zkoušet. Kamera Mira Gábora "jako" snímá Petru Lustigovou s telefonním sluchátkem v jedné a kusem sochařské hlíny v druhé ruce, Miroslav Krobot herečce "nahazuje" repliky k telefonnímu rozhovoru:

Dobrý den, tady je Hanek, my už jsme spolu mluvili

Vy jste z tý pojišťovny?

Ne, já jsem ten, jak jste si myslela, že volá někdo jiný. Martin. Ten váš Martin jste myslela, že volá a volal jsem já.

Vy jste si spletl číslo?

No, ano. Tak nějak.

A teď voláte proč?

Po několika zkouškách je před "ostrou" ještě krátká technická pauza, v níž se mi daří vyrušit Miroslava Krobota otázkou, jak ho filmování baví.

"Hrozně se mi líbí, že se o mě starají, nejsem na to zvyklý. Vždycky se starám spíš já o inscenaci, takže je to pro mě příjemné překvapení." Sama nabídka na roli ve filmu ho překvapila přesto, že v divadle už ji odehrál mnohokrát.

"Přesto pořád ještě nejsem herec. Je to ale příjemné, mám tu postavu rád. Je to docela slabý člověk, který se jednou v životě odhodlal k něčemu hrdinskému. Takový současný typ člověka na pomezí letargie a šílenství," přibližuje postavu otce, a když se ptám na scénu skoku padákem, směje se, že to nebylo tak strašné: "Je to docela důležitá scéna, takže by mi připadalo hloupé, kdyby se nějak kamuflovala."

Film je pro něj zajímavá zkušenost, ale divadlo zůstává na prvním místě. "Když se v divadle zkoušejí scény, tak je možné leccos měnit, za těch šest týdnů někam dojít, ale tady se musí ten záběr za den udělat. Je to trošku jiná technologie," vysvětluje Miroslav Krobot.

Na otázku, jestli by ho bavila i filmová režie, se usměje: "Zatím máme tajný plán, který klidně prozradím. Dejvický soubor se dostává trochu do situace, kdy bude potřebovat nové impulsy, novou motivaci. Je to skupina deseti, dvanácti lidí, která dospěla na určitou úroveň a musí někam dál. Možná, že natočit malý film by mohlo být to pravé. Dostali jsme teď díky Praze 6 čtyřletý grant, a kdyby se nám podařilo někdy ke konci toho období si nastřádat na film a natočit ho, bylo by to fajn."

Zatím má Miroslav Krobot podepsanou smlouvu na hereckou roli v dalším, tentokrát mezinárodním koprodukčním filmovém projektu. "Je to postava, která moc nemluví, to mi vyhovuje," říká a dodává, že by se mělo točit tři měsíce na Korsice, což není špatná představa. Ale aby mu filmování nezačalo přerůstat přes divadlo, to si prý rozhodně dobře ohlídá.

Reklama

Výběr článků

Načítám