Pavel Šporcl vyměnil šátky za modré housle

„Ano, usadil jsem se a vůbec toho nelituju,“ usmívá se celosvětově uznávaný umělec. „Ale jinak jsem pořád na cestách. Koncerty zkrátka musím hrát,“ konstatuje. Vystoupení má požehnaně. Třeba příští týden – v pátek a v sobotu – zahajuje v pražském Rudolfinu druhý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha.

Za doprovodu České filharmonie zahraje houslový koncert e moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Během večera pod taktovkou francouzského dirigenta Yana Pascala Torteliera ještě zazní Le Corsaire, předehra, op. 21 Hectora Berlioze a Dvořákova Symfonie č. 8 G dur.

„Pro mě to je velká čest hrát na tomhle festivalu. Už loni po prvním ročníku se ukázalo, že to je světový projekt. Organizátorům se podařilo přizvat opravdové muzikantské špičky, takže se festival okamžitě zařadil mezi ty nejdůležitější u nás. Zahajovat ho s Českou filharmonií se světoznámým dirigentem, přičemž koncert bude snímat Česká televize, je samo o sobě pocta,“ pochvaluje si Pavel Šporcl, který má mimo jiné na svém repertoáru přes čtyřicet koncertů pro housle a orchestr.

„Jakožto český interpret na program často zařazuju Dvořákův koncert, který mám hodně rád. Ale jinak mám nejradši ty, které momentálně hraju, protože koncert musím prodat na dvě stě procent,“ uvedl.

A kde podle něj mají posluchači ke klasické hudbě nejblíže? „V Evropě je mnohasetletá tradice klasické hudby a řekněme, že jsou tady posluchači nejcitlivější. Pro mě jsou samozřejmě nejvnímavější v Česku, protože mě tu znají nejlépe a je to můj domov. V Japonsku jsou velmi příjemní posluchači, muziku mají hodně rádi, ale jsou jiní v potlesku, trochu stydlivější. Zato v Americe hned vstanou a křičí bravo! Nedávno jsem byl poprvé v Riu, tam to taky bylo moc prima. Myslím, že hudba lidi sbližuje. A když se jim to líbí, dávají to najevo.“

Pavel o sobě říká, že má pořád co zlepšovat. Na lekce k profesorům ale už dávno nejezdí. „Představa, že mi do toho bude někdo mluvit, je dost hrozná,“ směje se. „Je to jako v životě. Taky od nějakého věku nechcete, aby vám rodiče do něčeho mluvili. Ale to neznamená, že bych se nemohl sebrat a jít k profesorovi na radu.“

Pavel cvičí denně několik hodin. Dřív hrával přes den, teď musí po nocích. „Vždycky jsem skončil v osm večer, a to nejen kvůli sousedům. V noci jsem nerad hrál, ani jsem na to neměl kapacitu mozkovou. Ale teď to tak zkrátka vychází, protože jindy není čas, chci být totiž co nejvíc s rodinou a v rámci možností se snažím pomáhat Báře.“

Seznámení s o tři roky starší herečkou přišlo nečekaně – oklikou. Stál za ním obdiv k jejímu otci Jiřímu Kodetovi. Pavla Šporcla svého času nadchlo představení Národního divadla Na miskách vah, kde Jiří Kodet exceloval v hlavní roli. Zcela unesený jeho výkonem se mladý houslista rozhodl napsat herci obdivný dopis, který prý všechno nastartoval.

„Pan Kodet mi krásně odepsal a od té chvíle jsme se pak dlouhou dobu nechávali pozdravovat přes kolegy a jiné známé. Jednou jsem šel na módní přehlídku, kde byla i Bára. Přišla za mnou a říkala, že si zrovna nedávno doma zase četli ten můj dopis. Poděkovala mi za něj. Za nějaký čas jsem chtěl pana Kodeta pozvat na svůj koncert, byl už ale nemocný. Tak šla místo něj Bára. Krátce na to jsem jel k nim domů na první návštěvu, ale pořád jakoby za tatínkem. No a potom jsem tam už chodil za Bárou…“ vypráví.

Jaký byl Jiří Kodet tchán? „Já ho zažil už jenom poslední rok. (Jiří Kodet zemřel 25. června 2005 – pozn. red.) A to chřadl před očima. Takže jsem ho nepoznal v té největší slávě a síle. Ale říká se, a asi to je i pravda, že v Pelíškách hrál tak trochu sám sebe,“ potvrdil.

Jiří Kodet byl nejen vynikající herec, ale také vášnivý posluchač a milovník klasické hudby. „Báru třeba vzbudil ve dvě hodiny ráno, aby jí pustil kousek nějaké symfonie a vysvětlil jí, o čem to je. Klasická hudba u nich byla na denním pořádku. A Bára ji také miluje. Chodí na moje koncerty, já zase na její představení do divadla a pak se o tom společně bavíme. Snažíme se jeden druhého inspirovat.“

Než ji Pavel poznal, nechával se často slyšet, že děti vůbec nechce, nebo až mnohem později. Ale když se s herečkou, která má z prvního manželství dnes osmiletou dceru Lily, blíž seznámil, všechno bylo jinak. „V tu chvíli jsem věděl, že s touhle ženskou děti chci mít.“ Před dvěma lety se jim narodila první holčička. Jakmile Pavel uviděl fotku z ultrazvuku, okamžitě jí dal jméno Violeta. Malá si o něj řekla sama. Snímek zachycoval její ručičky přesně v poloze, ve které se hraje na housle. „Naše druhé miminko nám žádnou indicii neukázalo. Takže jmen máme v zásobě několik, ale ani jedno zatím nijak zvlášť neprorazilo. Třeba až na ně po porodu koukneme, něco ještě vymyslíme.“

Miminko se jim má narodit koncem srpna. A Bára chce už v druhé polovině října znovu stát na divadelních prknech, Pavel zase za měsíc vyráží na turné. „Myslím, že to s pomocí babiček a kamarádek zvládneme,“ je si jistý.

Na svém podzimním turné Pavel zahraje skladby z posledního alba Gipsy way, které natočil s romskou slovenskou cimbálovkou Romano Stilo. Dohromady se dali náhodou. Slovenští muzikanti ho pozvali na svůj benefiční koncert do Bratislavy, kde si spolu střihli tři skladby. A když pak loni Pavel přemýšlel o svém dalším projektu, napadlo ho, že by mohl oslovit právě tuhle cimbálovku.

„Jezdil jsem za nimi do Bratislavy, dlouho jsme nevěděli, co vlastně na desce budeme hrát. Finální repertoár jsme vybrali asi čtrnáct dnů před nahrávkou, která je živá, z našeho koncertu v pražském divadle La Fabrika.“ Základem alba jsou slovenské, maďarské, ruské, rumunské a především pak cikánské lidové písně a instrumentální skladby.

„Miluju cikánskou hudbu. Je mi blízká svou volností, harmonií, zkrátka vším. Je prostě taková uvolněná, a jak říkáme my muzikanti – má koule. I cikánští houslisti byli odjakživa úžasní virtuosi.“

Kluci z kapely Romano Stilo ho prý hodně inspirují. „Jsou úžasní v tom, že jednotlivé skladby hrají pokaždé jinak. Jejich muzika je velmi podobná jazzu, je pro ně automatická improvizace, a to není vůbec jednoduché. To já nedokážu,“ povzdechl si.

„Ale myslím, že svou láskou k hudbě a aifrem se tohle snažím dohnat. Co nedoženu tímhle vším a muzikou, snažím se dohnat aspoň oblečením,“ směje se. Však si také na turné připravil barevné košile, klobouk, kožené kalhoty a černý kožený kabát.

O Pavlu Šporclovi je známo, že i své koncerty s filharmoniemi odehrává v civilním oblečení, a ne ve fraku a bílé košili s motýlkem. Od začátku své kariéry se takhle snaží klasickou hudbu přiblížit širšímu okruhu posluchačů. Sedm let proto vystupoval se šátkem na hlavě, kterých má doma nespočet. Ty ale před časem vyměnil za jiný „výstřelek“ – modré housle, jež si nechal před čtyřmi lety udělat na zakázku u předního českého houslaře Jana Špidlena.

„Modré proto, že jsem se tímto způsobem snažil nejen odlišit, ale také společně s Honzou trochu inovovat houslařské umění. Jinak normálně housle bývají žluto-červeno-oranžové.“ Barvu volil nejen podle toho, že právě modrá je jeho oblíbená. Bylo potřeba vybrat takovou, která by byla natolik průhledná, aby ukázala krásu dřeva. „Takže by mi Honza neudělal černé housle, ani kdybych je chtěl.“ Co přijde příště, Pavel ještě neví. Říká ale, že chce hodně jezdit za dětmi do škol. „Budu se postupně vrhat na osvětu klasické hudby. Kdo jiný by to měl dělat než já?“ zamýšlí se.

Houslista se nebrání ani experimentům. Třeba kvůli natáčení pořadu pro Českou televizi Experiment, který ukazuje, jaké to je vybočovat z davu, se na dva dny stal žebrajícím bezdomovcem. „Byla to pro mě hrozně zvláštní a svým způsobem příjemná zkušenost,“ říká s tím, že pro něj to ale nebylo zas až tak nic nového, protože za studií v Americe si přivydělával hraním v newyorském metru.

„Během natáčení pořadu jsem zjistil, že kdybych se opravdu stal bezdomovcem a nechali mi nějaké housličky, uživil bych se. Za dvě hodiny denně bych si za měsíc přišel tak na třicet tisíc korun. Opravdu to šlo! Turisti peníze sypali obdivuhodně,“ vzpomněl si.

„Samozřejmě něco jiného je, když nemáte tu volbu houslí. Pak to asi není jednoduché. Ale když jsem se bavil s bezdomovci, tak jsem také zjistil, že oni nemají vůli něco na svém životě měnit.“

A jaké má sny a přání? Už dlouho touží nahrát nějaké houslové sólo, které by zaznělo v hudbě k filmu.

„Láká mě být součástí nějakého snímku. Filmová muzika má něco do sebe, je to úplně jiný žánr. Třeba Spielbergův Schindlerův seznam. Tam je úžasná hudba a houslová sóla hraje Itzhak Perlman, což byl můj největší idol a učitel na americké Brooklyn College. Tak něco takového je mým snem.“