Článek
Začínáte si na získávání prestižních hudebních ocenění zvykat?
Zwiebel: Takhle o tom nepřemýšlíme. Interpretujeme hudbu, kterou máme rádi, a každý den začínáme v podstatě nanovo. Zisk podobných cen je pro nás velkým oceněním. Necítíme ale žádný tlak v tom smyslu, že jsme dostali cenu a musíme tím pádem někomu něco dokazovat. Ostatně hrát hudbu tak nejlépe, jak umíme, je pro nás dostatečným tlakem.
Jak ceremoniál předávání cen v oblasti klasické hudby vůbec probíhá?
Zwiebel: Je to spíš společenský večer, na kterém se sejde spousta hudebníků, manažerů, vydavatelů a novinářů. Když nás osloví, tak na něm zahrajeme, když dostaneme cenu, něco řekneme, poděkujeme, dáme si šampaňské a máme radost. Místo předávání se mění. Naposledy jsem byl za naše kvarteto přebírat cenu BBC v hale Kings Place v Londýně a tam to bylo podobné.
Kdo je ve vašem kvartetu přirozený šéf?
Zwiebel: Nemáme jednoho přirozeného šéfa. Jsme čtyři různé osobnosti, v různých situacích reagujeme po svém. Manželé Veronika a Petr Jarůškovi, naši spoluhráči, jsou asi ti rozhodnější, ale když slyší dobrý názor nebo podnět od nás, rádi se mu přizpůsobí.
Sedmidubský: Petr je organizační šéf. Vyřizuje maily a telefonáty, protože má skvělou paměť a všechno v ní uchová. Koncerty zajišťuje naše celosvětová agentura v Londýně. Organizační věci už si ale připravujeme sami. Rozhodujeme například o tom, kolik dnů volna potřebujeme na přípravu skladeb nebo jak dlouho budeme po návratu z turné doma. Agentura se nás na všechno ptá a rozhodnutí je na nás.
V tom se lišíme od orchestrů. Muzikanti jsou v nich v zaměstnaneckém poměru a nic neřeší. Přijdou do práce, mají připravené noty, řeknou jim, co budou hrát a kam pojedou, jenom musí být připraveni umělecky a hráčsky. Nemají starost, kde budou hrát měsíc nebo že je třeba vyběhat víza. To za ně řeší manažeři orchestru.
Koncertujete po celém světě. Na které země vzpomínáte nejraději?
Zwiebel: Ne že bych mezi nimi dělal rozdíly, ale nikdy nezapomenu na koncert v Jižní Koreji. Fanoušci byli tak úžasní, že jsme se cítili jako rocková kapela. Rozdali jsme stovky autogramů, lidé byli naprosto nadšení a bylo to velmi vřelé. Navíc se při koncertech ukázalo, že klasické hudbě rozumějí, reagují na ni, znají ji a dokážou ocenit dobrý koncert.
Sedmidubský: Pro mě osobně je asi nejkrásnějším sálem Wigmore Hall v Londýně, jakási Mekka komorní hudby.
Podle čeho vybíráte skladby do svého repertoáru?
Zwiebel: Hrajeme to, co se nám líbí a co bychom chtěli interpretovat. Stane se také, že přijde od pořadatele dotaz, zda bychom mohli zahrát konkrétní skladbu. Vždy zvážíme, jak se nám líbí a jak by nám obohatila repertoár. Ale například skladby Josepha Haydna, což je pro smyčcová kvarteta takřka povinnost, moc nehrajeme. A Mozarta také tolik ne. Naopak velice rádi hrajeme díla od Beethovena. Hudebně a technicky jsou docela náročná a pro nás je to vždycky výzva.
Sedmidubský: Beethoven byl buřič. V pozdním období, kdy už byl hluchý a skládal jenom pro sebe, byl ve své tvorbě velmi nekompromisní. Ve skladbách z té doby jsou velké extrémy, dynamické změny, někdy až hudební šoky. A to nás baví. Milujeme také díla Dmitrije Šostakoviče. To je takový Beethoven dvacátého století.
Jaká jsou z vašeho hlediska díla Pavla Haase, skladatele, který zahynul v roce 1944 v Osvětimi a jenž dal vašemu tělesu jméno?
Zwiebel: Pavel Haas byl žák Leoše Janáčka a zanechal po sobě tři smyčcové kvartety. Jsou velmi barevné, každý je jiný, psal je v různých životních obdobích, a je v nich takové to zdravé muzikantské bláznění.
Co se týče názvu našeho souboru – my dva jsme ještě v kapele nebyli, když v roce 2002 vznikla. Víme ale, že se tehdejším členům Haasovy skladby líbily na první poslech. Rozhodli se, že je budou hrát a své těleso na počest skladatele pojmenují. Od skladatelovy dcery Olgy Smrčkové k tomu obdrželi svolení.
Je v Pavel Haas Quartetu někdo, kdo má ambice skládat nová díla?
Sedmidubský: Spíš ne, ale můj tatínek skladatel byl a já nosím v hlavě myšlenku zkusit některé skladby zaranžovat. V mezích slušnosti a vkusu bych rád připravil nějaké přídavky.
Když se například hraje Schubertův kvintet se dvěma celly, vždycky si říkám, co budeme hrát poté jako přídavek. Napadlo mě upravit pro toto nástrojové obsazení nějakou jeho píseň. Schubert jich napsal asi osm set. Jakmile bude chvíle času, chtěl bych se do toho pustit.
Ale na vaši otázku se mi vrací historka, když jsem kdysi hrál se Škampovým kvartetem v Plzni. Po vystoupení za námi přišli tamní rockoví muzikanti a říkali nám: Bylo to dobré, ale hrajete i něco vlastního, nebo jen samé převzaté?. A my jim řekli, že hrajeme samé převzaté skladby – Beethoven, Mozart a podobně.
Později se to ale změnilo, protože primárius Pavel Fišer se do komponování pustil a my hráli jeho kvartety.
Letos budete vystupovat na festivalu Concentus Moraviae, což je vzhledem k mnoha vašim zahraničním angažmá příležitost pro české diváky slyšet vás hned v několika představeních. Na co se mohou těšit?
Zwiebel: Jsme rezidenčním souborem festivalu. V různých městech na Moravě budeme hrát pět koncertů. Dojde na skladby Beethovena, Janáčka, Smetany, Martinů, Dvořáka, Haase, ale také současné slovenské autorky Ľubici Čechovské. Repertoárově to bude zajímavé.