Hlavní obsah

Oscarové překvapení z Japonska: morbidní komedie či drama o smrti

– LOS ANGELES
Právo, Michal Procházka

Zdálo se, že je to hotová věc. Oscara v kategorii cizojazyčného filmu měl podle odhadů získat animovaný film z Izraele Ariho Folmana Valčík s Bašírem. A pokud ne on, tak francouzské školní drama Laurenta Canteta Mezi zdmi. Členové Americké filmové akademie ale nakonec zvolili japonského outsidera celého klání - film Jodžira Takity Ti, co odešli (Departures).

Foto: Reuters

Z japonského filmu Ti, co odešli (Departures)

Článek

Volba je o to překvapivější, že film uvedený mimo jiné na festivalu v Pusanu či na Berlinale pod anglickým názvem Departures není v ničem „americký“, ani pozitivní, jak si alespoň představujeme příznačně chytlavé i umělecké taháky vyrobené za velkou louží. Naopak zavádí diváka do delikátního i stísňujícího prostředí pohřebáků a seznamuje jej mimo jiné s podobou tradičních japonských pohřebních rituálů, pro evropský či americký svět těžko srozumitelných. Může se dokonce zdát, že volba tohoto filmu byla spíše jaksi natruc (či z nouze) izraelskému i francouzskému soupeři, pokud nebyli akademici strženi silou poselství o síle smrti.

Pohřební zřízenec v akci

Příběh pojednává o hráči na čelo Daigovi přicházejícím o práci v orchestru, jehož majitel nemůže dále podporovat své neúspěšné hudební těleso. Čerstvě nezaměstnaný umělec je nucen se vzdát svých snů, prodat milovaný hudební nástroj. A co víc, nechá se najmout jako pohřební ceremoniář - jen to vše raději zatají před manželkou.

Připomeňme, že jde tradičně o důležité povolání, jehož vykonavatelům však sami Japonci nevykazují mnoho respektu. Ušklíbají se, že tihle lidé se dotýkají mrtvol, spojují si je s něčím ponižujícím a štítivým. Pravý japonský rituál se přitom odehrává v domě zesnulého, kde se sejdou jeho rodinní příslušníci. A před jejich zraky zřízenec mrtvolu rituálně (pod dekou) omyje, poté ji důstojně převlékne, upraví, ženy namaluje, aby se s ní příbuzní mohli obřadně rozloučit.

Morbidní komedie či drama o smrti?

Zahraniční divák křehkého příběhu si v první polovině nemůže být jistý, jakou hru s ním režisér Takita hraje. Jestli se mu posmívá, anebo jen sám nerozumí. Můžeme to vnímat také jako film za práva pohřebních zřízenců či toporné melodrama, v němž manžele od sebe rozděluje obecný předsudek. Zároveň to celé připomíná morbidní komedii, přibližující několik otrlých historek z análů pohřebních ústavů. Opravdu povedené místo nastává pro milovníky černého humoru v okamžiku, kdy muži při omývání těla zjistí, že osoba s krásnou ženskou tváří, má ve skutečnosti mužské pohlaví.

Ve skutečnosti drama stojí na mnohem jemnějším a vážnějším předivu působivého hereckého výkonu japonské star Masahira Motokiho. Ptá se po úloze rituálů v našem životě a naší odpovědnosti vůči nim, vůči nám samým. Tenhle mladý snílek, objevujícího tragické mystérium smrti, se učí zároveň chápat zároveň koloběh života - přitom postupně dospívá.

Nad zemřelými se stává svědkem lecčehos: chamtivosti pozůstalých, nesmiřitelných výčitek, chronických nenávistí, ale právě posvátnost dokonale provedeného rituálu pomáhá druhým, aby se přese všechno usmířili, přenesli se přes dlouholeté spory a uzavřeli mír i se smrtí. Nakonec i jemu smrt umožní setkat se znovu po letech s odcizeným otcem...

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám