Článek
Autor na výstavě prezentuje oleje, které vznikly za poslední tři roky. Díla z let 2016 a 2017 pocházejí ještě z jeho takzvaného lesního období. Jde o jakési vhledy do ticha pralesa. Zobrazuje na nich revmaticky pokroucené kmeny a větve prastarých stromů.
Dýchá z nich syrová a chladná atmosféra. Leckde jsou zbytky zmrzlého sněhu, šedivé listy a sychravý opar na horizontu.
Už jen při pohledu na obrazy člověku až zalézá za nehty. Ovšem malíř si zimu zažívá na vlastní kůži při vzniku svých prací. Většinu olejů malých formátů totiž vytváří v plenéru navzdory větru dešti, kterým rozhodně neporoučí. Naopak si nečas ukládá do své mysli tak, aby ho posléze mohl co nejvěrněji přenést na plátno.
U velkých formátů už pracuje s posunutou realitou. Místo si nafotí či zapamatuje a posléze vytvoří vlastní představu krajiny. O realismu v tomto případě tedy lze hovořit jen z hlediska výtvarné techniky, ale už ne co do přesně přenesené skutečnosti.
Poslední fáze Kašparovy tvorby se zaměřuje na zobrazování skalních masivů. Přistupuje k nim však tak, že velmi detailně vypichuje jen určitou část masivu. Proto celková kompozice připomíná spíše abstraktní tvorbu Františka Kupky než klasické krajinářství.
Dobrým příkladem výše uvedeného výtvarného postupu je olej Lewissian Gneiss z roku 2018. Praskliny, stíny a rýhy na skále v takto zvětšeném měřítku působí jako příklad analytického kubismu.
Výtvarná cesta Adama Kašpara se díky tomu zacyklila do sebe. Posunul se od původní hyperrealistické krajinomalby k abstraktní tvorbě. Prolnul oba na první pohled neslučitelné směry, do jednoho vizuálního rukopisu.
Může se vám hodit na Firmy.cz: