Očistec je románem o temnotě obsažené v každém z nás

V úvodní kapitole Očisty nalezne estonská stařena na svém dvoře ruskou dívku v zuboženém stavu. Přes oboustrannou nedůvěru si k sobě ženy začnou budovat cestu a vyprávět osudy protkané mučivými tajemstvími.

Ocitáme se na počátku devadesátých let, kdy země rozpadlého Sovětského svazu trpí chudobou a děsí se novopečených mafiánů, a zároveň se skrze vzpomínky vracíme o půlstoletí zpět. Knih odehrávajících se na pozadí nacismu a komunismu už bylo napsáno víc než dost, ovšem Oksanenová se zprofanovanými přísadami pracuje bez stopy senzacechtivosti.

V popisech sexuálního násilí je sugestivní, až z toho do morku kosti mrazí, ale přitom se nesnaží samoúčelně šokovat. Očista je napínavá a nepředvídatelná kniha. Překvapivé je i její poselství. Nekončící zvěrstva totality i rodícího se kapitalismu jsou pouhým odvarem zla skrytého v člověku, k jehož propuknutí stačí banální záminka. Třeba jedna dětská nenaplněná láska a sesterská řevnivost, která připomene zápletku McEwanova excelentního Pokání.

Román Sofi Oksanenové uchvátí čtenáře, kteří si potrpí na silný příběh, tradiční vyprávění a obejdou se bez autorských experimentů. Kritickou námitku bychom mohli vznést snad jen vůči popisu zbytečných detailů (lístek jitrocele se pohnul ve větru atp.), do nějž zabředávají úvodní kapitoly. Jejich dynamický sled připomínající střih klipů však všechny nedostatky rychle zaplaší.

Oksanenová vypráví o temnotě, která je latentně obsažena v každému člověku. Navzdory vší odhalované hrůznosti nakonec vykřeše pro ztýrané hrdinky jiskřičku naděje, a tím z pekla vykoupí také své čtenáře. I to činí z Očisty vynikající román, který si bez jakékoli pochybnosti zaslouží být čten.