Hlavní obsah

O tom, kdo je zločinec v ďáblově dílně

Tragédie 2. světové války je dodnes inspirací tvůrcům i zásobárnou velkých dramatických příběhů, které se odehrávají v kulisách mezní doby. Nejinak je tomu s filmem Ďáblova dílna, který byl zařazen do programu letošního karlovarského festivalu a nyní vstupuje do kin.

O tom, kdo je zločinec v ďáblově dílně

Příběh vychází ze skutečných událostí "ďábelské" operace Bernhard, zahájené v roce 1942 podle tajného plánu nacistů v čele s inspektorem Bernhardem Krügerem. Nacisté vyčlenili v koncentračním táboře Sachsenhausen padělatelskou dílnu, ve které vězni v naprostém utajení zfalšovali 134 miliónů liber, asi trojnásobek až čtyřnásobek britské devizové rezervy. Ambiciózním cílem akce bylo oslabit a rozvrátit finanční oběžní systémy nepřátel.

Komorní moralistní drama

Méně známý zločin a zároveň poklad nacistů, který ve skutečnosti skončil na dně jezera Toplitz, skrývá pikantní i nečekané podrobnosti. Přitom bezděčně útočí na stejnou fascinaci válkou, morbidním kultem osobnosti a válečnými biografiemi, které zaplavují knižní trh. Nicméně tento historický film nepoužívá laciné zbraně, nenabízí hysterické scény ani široké pastelové plátno, po němž by velkolepě pochodovaly vůdcové, natož se stříleli salvy.

Rakouský režisér Stefan Ruzowitzky natočil komornější moralistní drama menšího kalibru na motivy autobiografické knihy očitého svědka tábora Čecha Adolfa Burgera z Velké Lomnice, který se podílel i na scénáři. V syrově zrnitém obraze se soustředil na osudy privilegovaných vězňů koncentráku, většinou povoláním tiskařů, grafiků a typografů, před nimiž stála morální volba.

V sachsenhausenské dílně 18. a 19. bloku museli pod pohrůžkami vyrobit padělky západních měn, za což se jim dostalo lepšího zacházení a vidiny stále oddalované smrti - alespoň mohli žít, dokud je nacisté potřebovali. Jejich luxus v houstnoucí atmosféře symbolizoval pingpongový stůl a čisté postele. Jenže sami penězokazci věděli, že tím napomáhají Němcům ve snaze zvrátit válku. A že za zdmi plotu pokračují hrůzy. Kompozice vypjatého a napínavého dramatu vytváří konvenčně románový příběh, který dosti ilustruje úsek života ruského malíře židovského původu Salmona Sorwitsche. Mimochodem předobrazem tu byl známý padělatel Salomon Smolianoff, přezdívaný Sally.

Přesto nejsilnější na filmu je sugestivní pocit ponížení, jejž zažívají lidé donucení k podvodu. Strhující je i samotná postava okouzlujícího prospěcháře a uprchlického zkrachovance, který se za války všemožně protlouká, dokud není zatčen a poslán do koncentráku.

Padělatelství se stává mistrovstvím vězňů

Herecký představitel Karl Markovics dovedl geniálnímu falzifikátorovi a jeho tvrdé, "drákulovské" tváři vtisknout rysy nezdolnosti, ačkoli v jeho očích čteme stopy vězeňské skepse a prospěchářství. Sorwitsch poznal příkoří lágru a byl svědkem hrůz, za nimiž už není nic jiného než strach o holý život, absurdita existence nebo vzácná gesta lidskosti.

V tom nacisty jaksi vypůjčeném životě zažívá náhle posedlost profesním úkolem a pokušení vlastní pýchy. V moderně vybavené laboratoři může dokázat něco, co se dosud nikomu nepodařilo - zcela prolomit ochranné známky dolaru.

Ve druhé polovině filmu se Sorwitschovi dostává protihráčů, jež zastupuje zejména Adolf Burger (August Diehl), alter ego autora předlohy. Spolu s dalšími se snaží padělatelské dílo sabotovat tím, že ničí želatinu potřebnou pro tisk dolaru. Na filmovém Burgerovi si ale všimneme, jak je stále bohužel těžké inscenovat věrohodnou, kladnou a statečnou postavu z lágru, která by nešustila papírem a planým romantismem jako z čítanky o Fučíkovi.

O mnoho povedenější je "paradoxně" figura pragmatického komandanta Friedricha Herzoga (David Striesow). Díky němu film "bolí", mrazí a pokládá zásadní otázky filmu: Je vězeň zločince také zločincem? Byl Herzog zrůda, anebo těm lidem vlastně nechtěně pomohl přežít?

Ďáblova dílna, Die Fälscher, Rakousko/Německo (2007), 98 min.

Autentické vzpomínky Adolfa Burgera

Burger patřil ke 140 Židům zařazeným do operace Bernhard, největšího padělatelského projektu 20. století. "Nacisté nejenom vraždili, ale byli také obyčejní padělatelé," říká Burger. "V dubnu 1944 při večerním apelu vyvolali mé číslo 64401 a dalších sedm. Řekli, ať se druhý den hlásíme vedoucímu tábora," popisuje zlomový okamžik v koncentračním táboru Birkenau. Celou noc nespal. "Ráno jsem se vedoucímu zahlásil číslem. Pan Burger? Ptal se. Řekl pan. Mně, vězni. Odborníky jako vy potřebujeme v Berlíně, dodal a popřál mi na cestu hodně štěstí. Myslel jsem, že je blázen," shrnuje rozhovor. "Slíbili Berlín, zase lhali. Po karanténě v Osvětimi přišel Sachsenhausen," vypráví dále Burger. Na každého specialistu čekala postel, dostatek jídla, ručník i mýdlo. "Zázrak pokračoval. Po Osvětimi a Birkenau to vypadalo jako dovolená. Pak přišel esesák a řekl: budete vyrábět libry. Okamžitě jsem věděl, že je konec. Byli jsme mrtví na dovolené," přibližuje pocity z prvních dnů operace Bernhard. Přesto byl rád. Po dlouhé době mohl psát domů, dostávat poštu a sportovat. "Jako Žid jsem s člověkem z SS hrál dokonce stolní tenis," říká. V tom, že ho čeká smrt, jej utvrzovalo utajení dílny. Tiskli v místnosti se zabílenými okny, na koupání je nacisté vedli prázdným táborem. "Myli jsme se jednou měsíčně, abychom neonemocněli," popisuje péči nacistů. Vyrobené falešné bankovky dávali do oběhu nejčastěji němečtí špióni. Burger se o tom dozvěděl až po válce. Přiznává, že je při výrobě označovali tak, aby se daly falzifikáty rozeznat. Propíchli třeba portrét královny, což by žádný Brit neudělal. Burger po válce s odhalováním padělků pomáhal i českým bankám.

Režie: Stefan Ruzowitzky, Scénář: Adolf Burger, Stefan Ruzowitzky Hrají: Karl Markovics, August Diehl, Marie Bäumer, David Striesow

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků