Článek
Jenže by – tak jako mnozí – potřeboval scenáristu. Normal napsal sám podle skutečného příběhu a podle knihy anglického spisovatele Anthonyho Neilsona. Přivádí v něm před kameru sériového vraha Petra Kürtena, přezdívaného düsseldorfský netvor, který připravil od února 1929 do října 1931 o život osm lidí, další se zabít pokusil a jehož řádění děsilo podobně jako počínání Jacka Rozparovače.
Ševčík však ve výsledku nepředkládá avizovaný thriller, ale spíš pokus o psychologické drama. Po zatčení na počátku filmu postavil Kürtenovi jako protihráče mladého, ambiciózního obhájce Werhnera. Z jejich střetnutí a z právníkovy proměny, na jejímž konci – zasažen vlastním poznáním zla – podá vrahovi teatrálně ruku, se pokusil vykřesat emocionálně působivou úvahu o tenké hranici mezi tím, co je normální a co šílené.
Plot normálnosti
V běhu filmového času i divák spolu s Werhnerem odhaluje podrobnosti vrahova počínání, v němž znásilňoval a zabíjel ženy, děti i zvířata. O tom ale ví spolu s obhájcem hned od začátku. V napětí a emocích není udržován očekáváním, co se stane nebo vyjde najevo, ale jaká hrůza mu po dost nechutných scénách v první části filmu bude ještě předložena k vidění.
To, o čem autor mluví jako o záměru – poukázat na příběhu z doby hospodářské krize a krátce před nástupem nacismu na to, že za určitých okolností se každý může dostat za pomyslný plot normálnosti, a nebezpečí tedy číhá pořád a všude, se do příběhu samotného začlenit nepodařilo.
Je to jen velmi plakátovitým způsobem vysloveno a pro pomaleji chápavé několikrát zopakováno v nepříjemně vemlouvavých větách. Ale to, co se na plátně skutečně odehrává, je většinou jen sled Kürtenových zločinů, byť nakonec těch pohledů zblízka není tolik, jak se člověk zprvu obává. A Werhnerova proměna nemá s proměnami světa pohříchu nic společného.
S vědomím problematického scénáře lze ocenit výtečnou obrazovou stránku včetně barevné stylizace, nápaditých záběrů a několika vskutku brilantních scén, především té taneční z nevěstince. Doplněny působivou hudbou Jana P. Muchowa vznikly nádherné byť poněkud artistní obrazy, z nichž je cítit porozumění režiséra s kameramanem Antoniem Riestrou.
Vyniká Miroslav Táborský
Hereckým výkonům vévodí Miroslav Táborský ve vedlejší roli otce jedné z obětí. Je tak přirozený a přenáší na diváka cit tak silný, že se paradoxně do stylizace filmu skoro nehodí. Talent je patrný na Pavlu Gajdošovi v roli obhájce, který dokáže velmi dobře vyjádřit hnutí mysli, jež jeho postava prožívá. Milan Kňažko dostal vděčnou roli inteligentního vraha a odvedl ji s jistotou a bez zbytečných kudrlinek.
Obsazení Dagmar Havlové do role Kürtenovy oddané manželky byl z obchodního hlediska samozřejmě výtečný tah. O takové účasti médií na setkání s novináři i na premiéře by si bez ní mohl Ševčík nechat jen zdát a také do světa se filmu půjde se jménem Havlová lépe než bez něj.
Problematičtější je její přínos pro film samotný. Hraje vysloužilou prostitutku beze stopy někdejší či současné vulgárnosti: jako důstojnou, sošnou ženu s dikcí první dámy. Zdá se, že překročit tento stín bude pro kdysi populární komindu velký problém.
Normal ČR/Makedonie 2009, 100 min.
Scénář a režie: Július Ševčík, Hrají: Pavel Gajdoš, Milan Kňažko, Dagmar Havlová aj.
