Článek
Jaký máte pocit ze svého výročního koncertu?
Bylo to pro mě nesmírně obtížné, ale domnívám se, že publikum bylo báječné a že všechno to, co se dělo na pódiu, přežilo.
Přijalo vlídně i váš pád do náruče ministra Dostála. Co se vlastně stalo?
Uklouzl jsem na schodech, když jsem k panu ministrovi scházel. Sice se někde psalo, že jsem omdlel, ale zdá se, že pan ministr je dobrý režisér. Ty schody byly příliš příkré a já měl asi vysoké podpatky.
Když se ohlédnete za svou kariérou zpět, kdy to pro vás bylo na pódiu nejkrásnější?
Jednoznačně na jaře 1968 v Paříži, kde jsme vystupovali s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou. Myslím, že to bylo krásné jaro pro všechny. Pro republiku i pro nás.
Kdy jste naopak prožíval nejtěžší chvíle?
To už jsem zapomněl. Je lepší myslet na ty veselejší a radostnější věci.
Jak dlouho byste ještě chtěl koncertovat?
Nic jiného neumím, takže neplánuji, že bych s tím skončil. Nemůžu ale říct, jak dlouho to ještě vydržím.
