Národní divadlo uvedlo novou inscenaci Dvořákovy Rusalky

Režisér Jiří Heřman vrátil Rusalku do chladných vod německého romantismu. Jakoby režíroval spíše Undinu prvního literárního zpracování Friedricha de la MotteFouché či Hauptmannův Potopený zvon než Kvapilovu a Dvořákovu lyrickou symbolistní pohádku. Pohádkovosti se Heřman zřekl již před premiérou s tím, že akcentuje dramatičtější stránky příběhu. Jím deklarované téma touhy, strachu či vykoupení však lze vyčíst jen stěží.

Uzavřel Rusalku do strohých stěn chladných barev se stále padajícím proudem vodní tříště a převalujícím se kouřem, ve druhém dějství pak vytvořil neosobní hodovní síň s předlouhými stoly, jež postavy oddělují na celou šířku jeviště a jejichž výšku jim je dáno zlézat s náročností horolezeckých prvovýstupů.

Diváky osloví – i díky Kodetově choreografii – ještě první dějství, které otevírá stínohra střelce osudného Amorova šípu a reje rusalek obojího pohlaví. Barevné svícení, odlesky vodní hladiny, to vše pomáhá potlačit nepříznivý dojem ze statičnosti a nekontaktnosti, s níž postavy zpívají své árie.

Čím dál víc však narůstá podíl režisérem budovaných druhých a třetích plánů na úkor hlavního příběhu – stále se tu zpomaleně pohybují zástupy postav, dokonale synchronizované služebnictvo servíruje ve stylu Obsluhoval jsem anglického krále, hodovníci stylizovaně hodují, lustry se otáčejí, rusalky kývají obrovitými listy, vše jak z nataženého mechanického betlému, bohužel ale často v rozporu s motivickou logikou Dvořákovy hudby. Kdo je Vodník a proč je Ježibaba spojená s Cizí kněžnou, se divák z této ornamentálností zahlcené koncepce nedozví.

Na chladném dojmu se podílí i hudební nastudování šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie Jakuba Hrůši, který otevřením prakticky všech škrtů a extrémně pomalými tempy nejenže prodloužil Rusalku na téměř čtyři hodiny, ale v jeho podání se Dvořákova hudba rozpadala do frází, z nichž vystupovaly nástrojové skupiny i jednotlivé nástroje akcentující často nepodstatné figury na úkor kompaktního zvuku orchestru, který hrál i s mnoha technickými chybami. Lyrismus scházel a dramatická místa zněla s až nepříjemnou břeskností. Hudební nastudování jen posílilo dojem severské Undiny či wagnerovské Valkýry, odvozený již ze scénického obrazu.

Rusalku zpívala na premiéře Maria Haanová křehkým sopránem, který na dramatická místa dosáhl jen za cenu ostrých výšek a celkově zněl v prostoru Národního divadla poněkud titěrně. Její výkon jistě mnohé diváky uspokojí, ale do slavné historie Rusalek první scény se nezapíše.

Aleš Briscein má pro Prince sice jisté, ale ne vždy intonačně čisté výšky a jeho hlasu scházely větší vroucnost i cit, což platí i o Vodníkovi Štefana Kocána – krásný hlas, ale chladně prázdná pěvecká exhibice.

Největším zklamáním byla Dagmar Pecková ve dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny, kterou pěvecky nezvládla natolik, že vyvolávala obavy, zda premiéru dozpívá. Ostré vykřičené či naopak parlandované výšky, neznělá střední poloha a dýchání za každým taktem na první scénu nepatří. O postavě a jejích motivacích neprozradila nic ani sólistka, ani režisér.

Nová Rusalka asi diváky příliš nezaujme. Rodinným představením se při své délce sotva stane, chladně severským koloritem odradí milovníky romantické Rusalky a do inscenační tradice této opery nevnesla nic podstatně objevného.