Hlavní obsah

Myslet si, že jsem spisovatel - to by byl konec!

Právo, Radim Kopáč

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Marek Epstein se narodil v Praze v roce 1975. V mládí aktivní sportovec, nyní scenárista a spisovatel. Absolvoval scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU, přednáší na Filmové akademii v Písku. O své novele Ohybač křížů hovořil s Právem.

Článek

Jakou cestou bývalý sprinter pražské Slavie doběhl k literatuře?

Moje cesta od tartanové dráhy k papíru byla poměrně jednoduchá. Od páté třídy jsem chodil na sportovní školu, pak jsem přešel na sportovní gymnázium a prosprintoval až k maturitě. Tam byl cíl, čára, šatna. Dál se mělo jít. Žádné nalajnované dráhy, žádný cíl. Tenkrát jsem byl hodně bezradný. Číst a psát bylo to podstatné, co jsem si z gymnázia odnesl, a tak jsem si jednu z těchto dovedností vybral jako povolání.

Na záložce knížky o vás čtu, že jste napsal několik filmových scénářů. Kudy vedete hranici mezi scénářem a prózou?

Hranice mezi scénářem a prózou je spíš technická. Stejně jako herci říkají, že není divadelní a filmové hraní, ale jen hraní dobré a špatné, tak si myslím, že je jen dobré a špatné psaní, a pak řemeslná pravidla, která je třeba respektovat. V obou případech se provalí, když je příběh špatný. Scénář je recept, který scenárista chystá pro režiséra.

Tím, kdo z něj vaří, ale není on sám, množství ingrediencí namíchá někdo jiný. U prózy jde veškerá kritika přímo na hlavu autora, neexistuje výmluva, že jeho text špatně pochopili, je to jen on sám, kdo si text zmrzačil. Próza je daleko těžší, složitější - a mnohem hůře placená.

A o čem vaše filmy byly?

Pokud to jde říct takhle ve zkratce... Nemyslím si, že by moje dosavadní scénáře měly jedno ústřední téma. Zajímají mě vztahy a dramatické události viděné všedně, až jakoby mimochodem, poetikou vypravěče. Zajímá mě člověk a hnusí se mi dav. Můžu jenom doufat, že ty texty mají něco společného, co ke mně dostředivě a zpětně ukazuje.

Vaší próze se dá od první stránky docela věřit - píšete o sobě, o svém vztahu k otci, k babičce, k víře v boha? Anebo to je dovedná fabulace?

V knížce se určitě vyskytují autobiografické motivy, mám dvě skvělé babičky a ta v knize je jejich průnikem. Jinak jde spíš o fabulaci. Obecně mám pocit, že odchází generace lidí s velkými příběhy. Možná by člověk měl popadnout židli a poslouchat a poslouchat...

Proč Ohybač křížů?

Vždyť hrdina vaší novely je celkem smolař, než aby ohýbal kříže, to spíš život ohýbá jeho. Ohybač křížů je pro mě spíš metafora, způsob, jakým hrdina řeší problémy. Tedy buď je neřeší a zvykne si na ně, nebo si jejich řešení uzpůsobí tak, aby ho to stálo co nejmíň sil.

Váš styl psaní mi přijde uvolněný, spontánní, nestylizovaný - jak píšete, jak vaše próza vznikla?

Hovorová čeština je v knize vlastně spíš výsledek práce s editorem. Rukopis nebyl psaný tak striktně hovorově, plácal se kdesi v nepohlavnosti a stylové rozplizlosti. Pak zakročil redaktor Petr Matoušek a dal rozkaz čistit a jednotit. Cesta, kterou jsme zvolili, byla směr hovorovost. Snad to je směr správný.

Cítíte se teď s vydanou knihou víc literátem, nebo pořád filmovým scenáristou? Kudy chcete jít dál?

Necítím se ani jako literát, ani jako scenárista. Vlastně se skoro permanentně cítím jako podvodník, který nechodí ráno do práce, ale osvojuje si právo o skutečném životě psát. Bojím se toho, že se jednoho dne probudím a budu si myslet, že jsem spisovatel. To by byl konec.

Pardon za dotěrnost, ale vaše příjmení nezní moc česky - to je pseudonym?

Moje příjmení nezní česky, ale je to moje skutečné jméno. Děda z otcovy strany byl Žid. Je to židovské jméno, které bylo před válkou celkem běžné. Bohužel šestileté čištění rasy způsobilo i markantní změny v telefonních seznamech a některá jména úplně vymazalo. To moje skoro úplně. Jinak židovské jméno je asi to jediné, co nám po židovském prapůvodu zbylo - kdyby vás zajímal i tenhle pohled... 

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám