Článek
Osudem se vám stalo i české umění, zejména období tzv. krásného stylu. Trochu zapomenuta se stala vaše stať o Mistru krásných madon. Čím vás přitahovala česká gotika? Byla to nostalgie po domově, nebo prostě velkolepost českého umění?
Krásný styl v sochařství jsem si vybral pro svou disertaci na University of Michigan v roce 1960. Kromě velké přitažlivosti vytříbené krásy v tom byla i touha zatoulat se do tajemné dálky a neznáma, neboť tento aspekt středoevropského umění byl v Americe zcela neznámý. Výběr byl též projevem nezávislosti, což je základní pro mé cítění a jednání.
Mnoho desetiletí pracujete na tom, že ve světových galeriích dokumentujete puncy na středověkých a renesančních obrazech. V čem je taková dokumentace objevná a co to může přinést nového pro poznání děl starých mistrů?
Mottem mého uměleckohistorického snažení je snaha zjistit: "jak to vlastně bylo", neboť každý badatel zabývající se starými mistry si musí přiznat, že pracuje s vykonstruovanou, idealizovanou skutečností, protože má k disposici pouze část umělecké produkce a velmi málo faktů. A tak si vše pochopitelně zjednodušuje.
Studium zdobení obrazů pomocí punců na svatozářích a na zlatém pozadí může vést k přehodnocení dosavadních připsání těchto děl konkrétním mistrům. Lze tak sledovat i spojitosti a vlivy různých ateliérů a čas od času odhalit i padělky.
Punc tedy fungoval nějak jako podpis?
Téměř se to tak dá říci, byť je to zjednodušené. Jako novou techniku zdobení obrazů to zavedli ve 13. století malíři v italském Toskánsku. Každý umělec zpravidla používal svoje vlastní puncy, takže pokud je podrobně zmapujeme, umožní nám to autorské určení některých dosud sporných obrazů. Pochopitelně jen s puncy si nevystačíme. Něco podobného je potřeba dělat ruku v ruce s dalšími běžnými postupy uměleckého historika, jako je třeba analýza stylu a podobně.
Co naznačují puncy českých malířů?
Malíři v Čechách přijali tento způsob zdobení v omezeném měřítku a inspirovali se hlavně z italských uměleckých dílen v Rimini a v Benátkách. Musím však zdůraznit, že naopak malíři miniatur v rukopisech rozvinuli v Čechách použití punců do nebývalého bohatství. V kapitole o iluminacích jsem vyzvedl tuto jedinečnost a hodlám se tomu více věnovat.
Pomocí punců jste nedávno zjistil, že portrét francouzského krále Jana Dobrého, jeden z největších pokladů pařížského Louvru, zřejmě nemaloval Francouz, jak se vždy tvrdilo, ale asi Španěl. Mělo to už nějaký ohlas u Francouzů?
Pokud vím, tak to tam nikdo nekomentoval, což nás nemůže překvapit. Neboť můj návrh nechtěně ťal do velmi citlivého národního nervu.
Netrpělivě se čeká na druhý díl vaší knihy o puncech na gotických obrazech. Kdy vyjde a kdo by ho měl vydat? A co tam bude nového?
Katalog punců ilustrovaných třemi tisíci makrofotografiemi detailů vydalo pražské nakladatelství Maxdorf v roce 1998. Mají publikovat i druhý díl. Práce ze strany nakladatele bohužel pokračuje liknavě, nicméně doufám, že si uvědomí etickou závaznost neplněné smlouvy. Bez druhého dílu by moje celoživotní práce zůstala torzem.
Které umělecké dílo je pro vás osobně nejcennější, ke kterému se vždy rád vracíte?
Pro mne má obzvláštní přitažlivost tvorba citově expresívní. Proto mě zaujal už kdysi Robert Campin. Oceňuji třeba, s jakou myšlenkovou intenzitou přinesl malíř El Greco s sebou do Toleda onen dávný byzantsky tragický smutek.
Doufám, že se ještě dostanu k tomu, abych analyticky zpracoval tvorbu sienských gotických malířů Simona Martiniho a jeho příbuzného Lippo Memmiho. Je to v dějinách umění stejně vzrušující téma jako přesné odlišení toho, co maloval Robert Campin a co jeho žák Roger van der Weyden.
V 60. letech jste publikoval v Holandsku objevnou knihu Génius Roberta Campina. Ukázal jste, že kromě bratří van Eycků se zakladatelem severské renesance stal právě malíř Campin a že to byl umělec mimořádné invence. Nedávno německý badatel Thürlemann potvrdil váš názor, že vznik Snímání Krista z kříže z madridského Prada inicioval právě Robert Campin, zatímco umělec považovaný za autora tohoto slavného díla - Roger van der Weyden, mu jen pomáhal a práci dokončil. Měl jste dobré oko. V čem spočívala vaše metoda?
Nevím, může-li se to nazvat metoda, ale byl to osobitý přístup spočívající na mém trojím zaměření jako malíře, restaurátora a historika umění. Výtvarné školení mi dalo možnost vcítit se do charakteru tvoření Roberta Campina a určit rozsah jeho tvořivého potenciálu.
Podstatnou roli sehrálo i technologické zkoumání, jako na příklad charakteristika podkresby, robustní, někdy i pastózní nános barvy a budování formy spojené s fascinací světla a stínu. U obrazu z Prada šlo o rozeznání dvou různých přístupů k malování, staršího mistra Campina a mladšího malíře Rogera.
Robert Campin byl v některých ohledech bouřlivák. Byl třeba potrestán za nemravný život, když ho jako ženatého přistihli při nemanželském poměru. Na druhé straně byl i dosti usedlý a asi jen málokdy opustil svoje město Tournai. Je vám něčím osobně blízký jako člověk z masa a krve?
V životě i v umění si vážím přímosti, opravdovosti bez předstírání, životnosti bez falešných manýr a hlavně citovosti, a proto mám rád Rembrandta, Van Gogha. Gauguina, Muncha a už méně Rafaela, Poussina, Matisse. V hudbě pak Dvořáka, Ravela a španělské melodie.
Uvažoval jste někdy o návratu do Čech?
Kdo ví? Ale jsem stále v mysli Evropan. Jsem vděčen Bohu či osudu, že jsem se mohl uplatnit ve svém zamilovaném povolání a neměnil bych jej za nic jiného.
Mojmír S. Frinta
Mojmír S. Frinta se narodil 28. července 1922 v Praze. Ve 40. letech studoval výtvarné umění na Uměleckoprůmyslové škole a dějiny umění na Karlově univerzitě, v roce 1947 získal stipendium do Paříže, kde mimo jiné navštěvoval Academii André Lhota. Ve Francii čtyři roky pracoval jako restaurátor.
V 50. letech studoval dějiny umění na University of Michigan v USA. V letech 1955-1963 pracoval jako restaurátor v Metropolitním muzeu v New Yorku. Poté třicet let učil dějiny středověkého a renesančního umění na State University of New York, od roku 1993 je emeritním profesorem.