Hlavní obsah

Místo, odkud už před sebou neutečeš

Právo, Věra Míšková

Zkušený filmař Robert Sedláček natočil před třemi lety dokumentární film Když musíš, tak musíš? z prostředí komunity, v níž se lidé snaží dostat ze závislosti. Nyní toto téma zpracoval i ve svém celovečerním hraném debutu Pravidla lži.

Článek

Je mrazivé šedé ráno, psa by nevyhnal. Na břehu rybníka, na místě vzdáleném všemu, čemu jsme zvykli říkat normální život, čeká skupina dvanácti lidí na nováčka. Než ho přijmou mezi sebe, musí projít krutým křtem. Teprve potom se bude smět podřídit přísným pravidlům komunity. Stejně jako ostatním i jemu zbyl pevný řád a naprosté podřízení jako jediná možná cesta k návratu z drogové závislosti.

Dobrovolně se tu všichni nechali zavřít, svou minulost si přinesli s sebou, ale s ní i naději, že právě tady za ní dokáží udělat tlustou čáru. Naděje se však může kdykoliv během pobytu zbortit - tyhle návraty jsou z nejtěžších. Dokumentaristický pohled dovnitř Sedláček ve svém hraném filmu dokumentaristu nezapře. Důkladně vtáhne diváky do prostředí komunity, do jejích rituálů a pravidel, z nichž právě pravidla lži znají všichni dokonale, protože na nich bylo postaveno mnohé, čím před příchodem sem prošli.

Zmapování života v komunitě je ale z hlediska stavby příběhu až příliš důkladné, časté výklady toho, jak to v takové komunitě chodí, děj zpomalují a zatěžují zbytečným filozofováním a činí ještě modelovějším než bylo nezbytně nutné. Naštěstí to režisér do značné míry vyrovnává tím, že dokáže přenést na plátno nejen atmosféru prostředí, ale také napětí uvnitř osudu jednotlivých obyvatel statku a jejich vzájemných vztahů a vazeb, do nichž rovněž nahlíží s až dokumentární důkladností.

Napětí je z filmu cítit od samého začátku, přitom Sedláček dobře věděl, že jen s popisem situace - přišli, léčili se, s jedním to dopadlo tak, s jiným onak - by v hraném filmu těžko vystačil. Zakomponoval do něj tedy jako další dramatický prvek vraždu: někdy v minulosti se stala, někdo z přítomných je vrah. Nelze říci, že by se mu to podařilo včlenit do filmu bezchybně, chvílemi se vkrádá pocit, že Pravidla lži jsou "dva v jednom", ale jako oživení příběhu je to přijatelné skoro až do konce.

Slovo skoro je však bohužel na místě - v závěru samotném Sedláček diváky zbytečně zmate, když fikci s dokumentem až příliš zamotá a nechá to tak být.

Výborný herecký tým

Vedle působivého vystižení atmosféry stojí film především na hereckých výkonech a v tom směru nelze debutantovi v oboru hraného filmu nic vytknout. Přizval ke spolupráci vynikajícího a zároveň "hvězdného" Jiřího Langmajera, jehož uhrančivost a přesvědčivost činí z postavy Milana zcela automaticky a na první pohled vůdčí osobnost. Netřeba to v ději příliš vysvětlovat, je to jasné. Langmajer je kápem i hereckého ansámblu, ale co je nesmírně důležité - činí tak s pokorou vůči ostatním hercům, v důsledku nad nimi nevyčnívá.

S Davidem Švehlíkem, který ztvárnil nováčka Romana, sice tvoří ústřední dvojici, jsou jeden druhému výborným protihráčem, ale zároveň ještě oba ponechávají dost prostoru ostatním. Scenáristicky dobře vystavěné a odlišené postavy výborně ztvárnili Igor Chmela, David Novotný, Jan Budař, Jaroslav Plesl, Jaromír Dulava a další. V komunitě jsou i ženy, a to jak na straně klientů, tak terapeutů, přičemž vynikne především Jolana Petry Jungmannové, která k tomu má z děje dáno nejvíc příležitostí. Pravidla lži jsou tedy mimo jiné ukázkou výborné týmové práce herců a režiséra.

Pravidla lži, ČR 2006 Režie a scénář: Robert Sedláček, kamera: Petr Koblovský, hrají: Jiří Langmajer, David Švehlík, Igor Chmela, David Novotný, Jan Budař, Jaroslav Plesl, Jaromír Dulava a další.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám