Hlavní obsah

Michal Šenbauer z kapely České srdce: V Bretani jsme zažili období hippies

Právo, Jaroslav Špulák

Třicet let letos slaví kapela České srdce. Výroční koncert odehraje 30. září v pražském Lucerna Music Baru, předtím uvedla nový videoklip k písničce Srdce z Avalonu. O historii formace vypráví její spoluzakladatel, kytarista Michal Šenbauer.

Foto: archiv kapely

České srdce odehrálo mnoho koncertů v zahraničí. Michal Šenbauer uprostřed.

Článek

Jaké byly okolnosti vzniku kapely?

Byla to náhoda, i když náhody neexistují. Potkali se lidé, kteří si spolu rozuměli jak v rovině osobní, tak hudební. Kapelu jsme začali dávat dohromady na jaře devětaosmdesátého roku.

Název jsme objevili v jedněch prvorepublikových novinách. České srdce byla tehdy charitativní společnost milionářských dam. Podporovaly různé dobročinné akce, a nám se to líbilo. Proto jsme na obal první desky napsali, že výtěžek z prodeje dáme na podporu amerických milionářů. Byl to samozřejmě vtip.

Tenkrát jste si dělali legraci dost často, že?

Přesně tak. Při rozhovorech jsme odpovídali dost ironicky, a někteří redaktoři to nepoznali. Jednou nám přišel rozhovor k autorizaci, a ta ironie v něm nebyla. Řekli jsme redaktorovi, že jsme to tak nemysleli, a on nám odpověděl, abychom si odpovědi napsali sami. Udělali jsme to a jako autora jsme uvedli Václava W. Mainhause s vysvětlením, že je to český novinář žijící na Filipínách. A ten rozhovor tak vyšel.

Nový klip k písni Srdce z AvalonuVideo: archiv kapely

První náš velký koncert se konal 12. března 1990 a byl současně křtem našeho prvního alba České srdce. Pustili jsme do světa informaci, že 12. březen je Den rokenrolu, čehož se média chytla. Nebyli jsme žádná velká kapela, a tak jsme si pozvali Žlutého psa, Mišíka a další. Nechali jsme je hrát před námi a vystoupili jsme na konci jako hvězdy večera.

Hlavní rekvizitou našeho setu byla na pódiu obrovská nafukovací prsa, byly tam i naše obrazy v nadživotní velikosti a celý večer uváděl Milan Šteindler. Prostě Den rokenrolu, který ale nebyl.

Foto: archiv kapely

Zpěvák a kytarista Českého srdce Michal Šenbauer.

Ve vašich písních jsou patrné vlivy keltské hudbě a vy jste poměrně brzy odjeli hrát do francouzské Bretaně. Jak k tomu došlo?

Nabídka přišla ještě před vydáním druhého alba. Jak se u nás změnila politická situace, v zahraničí měli zájem o naši kulturu. V Bretani je zaujal název České srdce a to, že se inspirujeme keltskou hudbou. Ani po nás nechtěli nahrávku, rovnou nás pozvali.

Vystoupili jsme tam na festivalu, koncert se líbil, a tak se k nám přimotal chlapík, který nám začal shánět koncerty. Původně jsme tam jeli kvůli jednomu, ale najednou jsme jich měli asi patnáct. Vrátili jsme se tam několikrát, v Bretani jsme odehráli asi dvě stě koncertů.

Jak jste se seznámili s Alanem Stivellem, tamním významným propagátorem keltské hudby?

Díky českému malíři, jenž si říká Reon Argondian a v Bretani působil. Když jsme za ním přijížděli, měli jsme jen mapu Evropy, žádné navigace tehdy neexistovaly. Přesto se nám podařilo najít jeho umělou lesní jeskyni, ve kterém žil. Byla plná jeho nádherných obrazů a z reprobeden hráli Matadors. Když u něho byl večírek, ve všech nádobách, které měl, bylo víno a tvrdé pití. Tenkrát jsme u něho vlastně zažili období hippies. Cítili jsme ohromnou svobodu.

Reon byl v Bretani uznávaný malíř a na jednu svou vernisáž pozval Alana Stivella. Udělal to tajné, protože kdyby to zveřejnil, přišly by takové davy lidí, že by to organizačně nezvládl. My na té vernisáži hráli a Alanovi se náš koncert líbil. Řekl nám, že mu naše hudba připomíná tvorbu U2, které má rád. Po čase nás pozval na své letní sídlo v Carnaku. Tam jsme se ho zeptali, jestli by nám něco nenatočil na desku, a on souhlasil. Nechtěl ani žádný honorář, ale požádal nás, jestli bychom my nahráli něco na jeho album Again, které vyšlo v roce 1993.

Tím spolupráce skončila?

Vůbec ne. Brzy nás s houslistou Karlem Holasem pozval do televizního pořadu, a tam se ho někdo zeptal, proč my dva nejsme v jeho kapele. Na základě toho jsme dostali nabídku být členy jeho koncertní kapely na turné. Měli jsme jedinou podmínku, a to že budeme mít vždy před koncertem v šatně lahev dobré whisky. Ne proto, že bychom se chtěli s Karlem opít. Chtěli jsme zažívat stmelující pocit, kdy si muzikanti před koncertem vypijí štamprle dobrého pití a jdou na to. Hráli jsme tak asi čtyři roky. A s Alanem jsem v kontaktu stále.

Foto: archiv kapely

Derek Nakamoto (vlevo), který se podílel na nové verzui písně Srdce z Avalonu, a Michal Šenbauer.

Jste spokojený s tím, co České srdce za třicet let dokázalo?

Ano, jsem. Ať si pustím jakoukoli z našich sedmi desek, nestydím se za ni. Když vybíráme písničky na koncerty, nemůžeme se rozhodnout, které to budou, protože se nám chce hrát skoro všechny. Máme za sebou spoustu koncertů doma i v Bretani, hráli jsme v Anglii, Itálii i na Kanárských ostrovech. I když nejsme nejslavnější česká kapela, celoživotní zážitek to je.

Jaký bude vás výroční koncert?

Třicet let oslavíme třicátého září. Pozvali jsme muzikanty, kteří v České srdci hráli. Vystoupí s námi Karel Holas, jenž byl členem asi deset let, baskytaristé, bubeníci i houslisti, kteří se v kapele vystřídali.

Zároveň jsme zveřejnili videoklip k písni Srdce z Avalonu. Je to její nová akustická verze. Hraje v ní s námi Derek Nakamoto, který žije v Los Angeles a spolupracoval s Michaelem Jacksonem, Whitney Houstonovou a dalšími hvězdami. Dělal tu na aranžích skladeb Smetany a Dvořáka, potkali jsme se a on pak natáčel v mém studiu. Při té příležitosti jsem se ho zeptal, jestli by si v naší nové verzi Srdce z Avalonu nechtěl zahrát na klavír. Souhlasil, a i tím je to zajímavé. Hraje v ní s námi i Alan Stivell.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám