Hlavní obsah
Ponk, zleva Eduard Tomaštík (cimbál), Michal Krystýnek (zpěv, housle) a Pavel Rajmic (baskytara). Foto: archiv kapely

Michal Krystýnek ze skupiny Ponk: Vytvořili jsme si vlastní hřiště

Jen tři dny před loňským Štědrým dnem vydala skupina Ponk své druhé album s názvem Diedina. Už názvem debutu Postfolklor (2015), oceněného žánrovou Cenou Anděl, se brněnská trojice pokusila zároveň pojmenovat a definovat svůj hudební styl.

Ponk, zleva Eduard Tomaštík (cimbál), Michal Krystýnek (zpěv, housle) a Pavel Rajmic (baskytara). Foto: archiv kapely
Michal Krystýnek ze skupiny Ponk: Vytvořili jsme si vlastní hřiště

Novou desku pokřtila brněnským koncertem v únoru a pražským v květnu. Nedávno získala nominaci na německou cenu kritiky Preis der Deutschen Schallplattenkritik v kategorii World music. Na otázky odpověděl zpěvák a houslista Michal Krystýnek.

Na prvním albu jste upravovali lidové písně k obrazu svému, na Diedině jsou už pouze původní skladby. Proč jste se rozhodli pro tak zásadní změnu?

Už když jsme vytvářeli první album, bylo nám jasné, že hudbu tímto stylem nebudeme dělat dlouho. Postfolklor je koncepční deska, jejímž tématem je smrt. Je sestavena z temných lidových balad, jejichž úpravami jsme si vytvořili nový žánr – postfolklor.

Bavili jsme se ale už tehdy o tom, že bychom do budoucna chtěli vytvářet vlastní věci. Předělat něco, co už jednou vzniklo, bylo zajímavé, ale nechtěli jsme se na tom nějak moc zaseknout. Mnohem větší výzva než předělání lidovek, které už navíc prověřil čas, byla vlastní originální tvorba. A také jsme nechtěli, aby nás lidi a priori spojovali s folklorem, byť je jasné, že se z toho kvůli cimbálu v sestavě stejně nikdy úplně nevymaníme.

Už na Postfolkloru jsme si ale našli způsob, jak jinak pojmout hru na naše nástroje, aby byla od tradičního folkloru co nejdál. Zbývalo hlavně najít téma alba a dokázat napsat texty.

Tématem je vesnice. Proč?

Dávalo nám smysl vytvořit desku, která bude v něčem navazovat na tu minulou, přestože na ní bude už jen původní tvorba. Vesnice bylo téma, které s postfolklorem dobře rezonuje, ale zároveň ho mohlo posunout někam dál. Navíc nám otevřelo zajímavou možnost rozehrát v rámci alba několik příběhů nebo jevů vycházejících z našich konkrétních zkušeností nebo obecné znalosti současného venkovského prostředí. Napsat texty ve slováckém, respektive valašském nářečí nám pak už přišlo vlastně přirozené.

Jak byste tedy slovy popsali hudební obsah Diediny?

Primární je právě odlišný způsob hry na nástroje. Eduard Tomaštík hraje na cimbál tak originálním stylem, že podle mě na celém světě neexistuje jiný cimbalista, který by hrál a přemýšlel podobně, natož stejně. Eduard přemýšlí spíš jako kytarista a zároveň hráč na bicí. Vyrůstal mimo jiné na rockové a metalové hudbě a jeho způsob hry s tím do značné míry koresponduje. Kontrabas musí také zastávat zároveň basovou linku a zároveň bicí, takže ve výsledku je ta hra dost perkusivní a uzpůsobená celku.

A já hraju na housle maximálně úsporně a také spíše jako kytarista. Nemám potřebu vymýšlet nějaká ekvilibristická čísla, používám nástroj především jako zvukový doprovod. Ve výsledku pak máte vzhledem k našemu nástrojovému složení dost nečekaný zvukový a hudební projev.

Lze tedy ještě u nového alba hovořit o postfolkloru?

Když se mě někdo na označení našeho stylu ptá, musím vždycky přemýšlet o tom, jak odpovědět, aby si udělal nějakou představu. Když jsme jezdili na různé workshopy, odborníci nám vždycky říkali, že musíme vědět, co hrajeme a nabízíme. Musíme prý být schopni vylíčit to slovy tak, aby si nás člověk chtěl poslechnout.

V našem případě je to ale opravdu těžké. Kdybychom hráli například v sestavě kytara, baskytara a bicí, řekl bych, že je to rock, hard core, art rock, punk nebo grunge. Muzika vznikající v takové nástrojové sestavě se dá docela dobře definovat.

My ale hrajeme v sestavě cimbál, kontrabas a housle. Hlavní žánrové vlivy jsou u nás asi rock a jazz, přestože jazzmanem se nikdo z nás necítí a s jistotou jím vlastně ani nikdo z nás není. Co se jazzu týká, jde u nás spíš o jakési synkopickomelodicko-harmonické uvažování. Na nové desce se k tomu trochu snažíme i o reflexi hip hopu, můžete na ní slyšet trip hop, vlivy art rocku, ve vícehlasech trochu grunge, a našlo by se toho mnohem víc.

Ale dá se říct, že pořád v podstatě hrajeme postfolklor, protože vycházíme z lidové hudby, i když už hodně volně. Vytvořili jsme si vlastní hřiště a hrajeme na něm podle vlastních pravidel. Nikdy jsme se nesnažili ani nechtěli nikoho napodobovat.

Budete ještě někdy předělávat lidové písně?

Není to už pro nás takové lákadlo. Je pravda, že jsme v minulosti hrávali na svatbách nebo společenských akcích a měli čtyřhodinový repertoár plný předělávek nejenom lidových písní, ale i rockových nebo popových. Pokud bychom však dnes měli připravovat nějakou cover verzi, pak jedině tak, že z té písně vznikne na konci úplně jiný tvar, v podstatě jiná skladba, která by i jejího původního autora nejspíš překvapila. Jinak nám to moc nedává smysl.

Hudby a zvuku je navíc kolem nás dnes tolik, že nemá podle mě cenu prostředí zahlušovat něčím, o čem bychom si nemysleli, že je to zásadní a stojí za to to lidem nabídnout.

Nedávno jste za desku Diedina obdrželi nominaci na Preis der Deutschen Schallplattenkritik. Jak k tomu došlo?

Na základě kontaktů, které jsme získali po vydání první desky, jsme poslali pár lidem ze světa odkazy na Diedinu. Někteří se dokonce sami připomněli, protože je zajímalo, kam se to naše hudební snažení bude ubírat. Za nějaký čas se ozval člověk, který desku od jednoho z těch lidí slyšel. Byl to porotce Preis der Deutschen Schallplattenkritik a řekl nám, že se naše album pokusí nominovat, ale že nic neslibuje.

Vyžádal si fyzické nosiče, protože do nominací na Preis der Deutschen Schallplattenkritik se dostávají jenom alba, která vyšla fyzicky, a ty rozposlal dalším porotcům. To bylo možná pro nás také plus, protože obal tvoří na výrobu náročná papírová rozkládačka s dědinou a postavičkami, o kterých písně na desce jsou.

Chtěli jsme celé album pojmout maximálně i po grafické stránce, dát do toho ještě nějakou zásadní přidanou hodnotu, protože jinak je podle mě cédéčko dnes mrtvé médium. Lidé si nahrávky spíš poslechnou na Spotify nebo na YouTube.

Nominace tedy nakonec vyšla a my z toho máme obrovskou radost. Je to o to příjemnější, že jsme se nikomu nepodbízeli, a přesto si naší tvorby někdo všiml a ocenil ji.

Může se Vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků