Hlavní obsah

Menzel: Anglický král je hodně o české povaze

Právo, Věra Míšková
PRAHA

Film Obsluhoval jsem anglického krále je již šestou Menzelovou adaptací Hrabalovy předlohy - první byla Smrt pana Baltazara v povídkovém filmu Perličky na dně, kterým Menzel vstoupil do kinematografie, následovaly Oscarem odměněné Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Postřižiny a Slavnosti sněženek.

Článek

Jak se vám psal scénář bez Bohumila Hrabala?

Nebylo to poprvé, Smrt pana Baltazara jsem psal také sám. Ale pak už jsme pracovali vždy spolu. V únoru to bude deset let, co zemřel, a bylo mi dost těžko, že teď u Krále nebyl, pořád jsem na něj myslel. Taky vždycky seděl u psacího stroje on, já jsem jen připindával. Teď jsem musel u klávesnice sedět sám, a to já nerad. Hrabal jako spoluscenárista byl vstřícný, poslouchal mne jako filmaře a já jsem ho zase respektoval jako skutečného autora. V posledním čase jeho života jsme se málo scházeli, trošku jsem se ho bál, byl dost nerudný. Dřív jsme spolu pracovali harmonicky, bylo to spíš povídání než dohadování, rozpory jsme neměli nikdy.

Co jste tedy měl při psaní nejvíc na mysli?

Snažil jsem se mu posloužit, jak nejlíp umím, zachovat duch románu a také jeho vztah a přístup k psaní. Psal pro svoje potěšení i pro potěšení čtenářů a já jsem chtěl, aby to z filmu bylo vidět. Aby bylo vidět i to, že měl rád ženský, rád jedl a pil. Scénář dokonce v určité fázi vypadal, že film bude jen o jídle a o pití...

A je tu ještě jeden podstatný spodní proud. Pan Hrabal měl za ženu Němku, a protože byl velice citlivý člověk, zabýval se naším postojem k Němcům, zejména k odsunutým. Trápil se tím na jednu stranu podlízavým a na druhou stranu vzpurným vztahem Čechů vůči mocnějšímu sousedovi. Tuhle špatnou stránku české povahy těžko snášel, což se vždycky nějak projevilo v jeho tvorbě. Chtěl jsem, aby to bylo cítit i ve filmu.

Byl jeho vztah k Čechům obecně hodně kritický?

Pan Hrabal byl laskavý člověk, měl lidi rád, ale dokázal je přitom vidět bez sentimentální všelásky. Láska se u něj projevovala právě v tom, že Čechy viděl naprosto střízlivě a hodně zblízka, ovšem bez zloby. To jsem věděl, už když jsem podle něj dělal první film, a to je to, co z něj dělá velkého autora. Anglický král je hodně o české povaze - Jan Dítě není nic jiného než Čech, a o té české adaptabilitě, vyčuranosti to celé je. Samozřejmě ne jenom o tom, ale je to jedna z vrstev, které v knížce jsou, a já jsem se snažil ji proložit i do filmu. Aby nebyl jen zábavný tím, jak se jí, pije a souloží.

Kniha je ale velmi rozsáhlá, plná důležitých detailů, z nichž jste musel vybírat. Podle jakého klíče?

Jednotlivé epizody nelze ilustrovat, protože by to bylo nekonečně dlouhé. Je to sice lákavé, protože každý detail je od pana Hrabala krásně popsaný, ale musí se to vždycky nějakým způsobem obejít, najít zkratku, která nahradí, co je v knížce. Mnohdy dokonce takovou zkratku, která nahradí víc věcí. To bylo nejtěžší.

Neméně těžké jistě bylo najít dva herce, kteří k sobě půjdou dohromady tak, aby mohli hrát jednoho člověka. Proč jste vybral k Oldřichu Kaisrovi zrovna bulharského herce Ivana Barneva - třeba i proto, že u nás není známý?

Samozřejmě trošku pomáhá, že je Ivan neznámý. Nebyl to ale hlavní důvod. Já jsem Ivana dobře znal, a než jsem ho obsadil, srovnával jsem ho s herci, kteří jsou v Čechách a na Slovensku. Vybral jsem ho pak jednak proto, že je dobrý, velmi tvárný herec, a jednak proto, že je u něj uvěřitelných jak šestnáct, tak i čtyřicet let, což je věkové rozpětí, které musel obsáhnout. Nikoho takového jsem u nás nenašel.

Výhodou bylo, že jsme se předem vzdali toho, že představitel Jana Dítěte musí být prcek. Snažili jsme se kolem něj obsadit vysoké herce, holky stály pořád na prknech nebo na stoličkách. Ivan s Oldou Kaiserem spolu byli pohromadě jen jeden natáčecí den, ve scéně na nádraží, kde Dítě sám sebe vidí jako mladého kluka. Znají se ale ze zkoušek a vycházeli spolu dobře - Olda je vstřícný a Ivan zase uctivý, zdvořilý, prostě chlapec z dobré rodiny.

Krásné dívky se hledaly dobře?

Měli jsme velké štěstí, že všechny byly půvabné. Asi na to mám nos. Byla s nimi hezká práce. Třeba Julinka neměla žádnou zkušenost, ale byla velice trpělivá, řekl jsem jí, co ji čeká, aby si to rozmyslela, poradila se s rodiči a eventuálně s přítelem, aby věděla, o co jde. To jsem ostatně řekl každému děvčeti, protože některé scény jsou dost choulostivé. Když si to rozmyslely, už nebyl žádný problém, štáb kolem se choval korektně a profesionálně.

Řada herců - třeba Marián Labuda - se ve vašich filmech objevuje opakovaně. Máte k tomu jen profesní nebo i osobní důvody?

Musím mít herce, s nimiž pracuji, rád a já je rád mám. Pokud jde o Mariána Labudu, ještě jsem ani nevěděl, že budu dělat nějaký film, ale už jsem věděl, že až se to stane, on v něm bude hrát, protože to je po Rudolfu Hrušínském můj miláček. Původně měl hrát Tichotu. Na roli pana Waldena jsem měl vyhlédnutého velkého, robustního herce, jak ho popsal pan Hrabal v knížce. Je to Maďar Róbert Koltai, miláček maďarských diváků, asi jako byl u nás Vladimír Menšík. Jenže už jsem měl v hlavní roli Bulhara a producenti se lekli, že by to bylo příliš mnoho neznámých tváří. Takže se to posunulo, Labuda hraje Waldena a Tichotu Rudolf Hrušínský.

Julia Jentschová, která hraje Lízu, patří k nejlepším a nejslavnějším německým herečkám. Jak se spolupracovalo s ní?

Julie je holka, u níž jsem měl od prvního setkání pocit, jako bychom se znali odedávna. Vůbec není hvězda, i když je zkušená a velmi úspěšná herečka. Je ohromně spontánní, s Ivanem si hráli jako dvě malé děti, jako štěňata. Jen jsem jí musel vysvětlit něco o historii, aby pochopila, že Líza, kterou hraje, není nacistka, ale normální oběť praní mozků, zfanatizované doby.

Vyložil jsem jí, jak tady u nás o pár let později lidi taky zblbli a podlehli zase komunismu, jak je to pod vlivem masívní propagandy snadné. Musel jsem jí také vysvětlit, oč šlo s Mnichovem, že Československo bylo nejdřív ukrojené a pak obsazené. Chtěl jsem ostatně, aby to bylo srozumitelné i ve filmu divákům mladší generace a v zahraničí.

Jaký byl po dvanácti letech návrat k natáčení?

Nic zvláštního, jen technika je rychlejší, což mě příjemně překvapilo. Zase jsem byl s kameramanem Jaromírem Šofrem a věděl jsem, co mě s ním čeká. Byl velmi dobře připraven. Měl jsem tentokrát skvělého asistenta Jirku Kačírka. Ostatně všichni spolupracovníci mě podrželi. Dělali ten film s nadšením.

Už jste zmínil, že Anglický král je hodně o jídle a pití. Jak jste spolupracovali s odbornými poradci?

Báječně. Měli jsme historika pana Kalinu a pana Šmída, který přednáší v hotelové škole. Oba jsou skuteční odborníci, opravovali a korigovali nás, aby to bylo přesně tak, jak to má být, a hlavně jak to bylo tenkrát. Trošku jsme se jich báli, pan Kalina byl dost přísný. Zároveň jsou ovšem oba velmi noblesní, takže jsme je měli rádi. Také kuchaři byli skvělí, když nám třeba zdobili Julinku ovocem, dokázali to velice rychle.

Jak se číšnickému povolání učili Ivan Barnev a Jaromír Dulava? Ve filmu podávají až akrobatické výkony mezi stoly. K tomu hudba a dokonale přesná choreografie nástupů na plac...

Jsou oba obratní, schopní, netrvalo dlouho a naučili se všechny grify. Na place byli bez problémů. Pokud jde o číšnickou choreografii, měl jsem na to už předem muziku a věděl jsem, jak to má být dlouhé.

Vaše filmy se hodně hrají v zahraničí. Těšíte se, až tam ukážete Krále?

V poslední době mě překvapila jedna věc - zčistajasna se všude začaly objevovat Postřižiny. Po pětadvaceti letech je chtějí na různých místech světa. A Rozmarné léto. Když film přežije takovou dobu, je to hezké. Ostře sledované vlaky jsou spíš záležitost do škol nebo pro filmaře, ale pro lidi, kteří chtějí koukat na příjemný film, který je neurazí blbostí, jsou Postřižiny, Rozmarné léto, Na samotě u lesa a s odstupem let dokonce dobře funguje Konec starých časů. Film Obsluhoval jsem anglického krále je ale trochu jiný. Uvidíme.

Máte v plánu další film?

Nevím. Dostal jsem scénář z Maďarska. Vypadá zajímavě - o německé rodině žijící v Rumunsku, což bylo kdysi Maďarsko. Je to celá sága, knížka začíná na začátku 19. století a končí počátkem 50. let minulého století. Ale raději bych pracoval doma.

Ona to také je zvláštní představa: v divadlech sice pracujete v zahraničí hodně, ale pokud jde o filmy, jste považován za ryze českého režiséra.

Tady mi nikdo nic nenabídl. Až teprve Krále, a to ještě dlouho váhali.

Cítíte zadostiučinění, že jste ho po všech těch peripetiích natočil?

Zadostiučinění? Ne, mně vůbec nešlo o to, dělat právě Krále, původně jsem ho přece odmítl. Mně šlo jen o to, dělat něco pořádného a shodou okolností to byl Král.

Reklama

Výběr článků

Načítám