Článek
Vystupuje jako muž, ale je s ním často spojována filmařka Eva Borušovičová. V již čtvrté knize Mužské interiéry, která nedávno vyšla, Matkin zvážněl, ale opět pozoruje bratislavské hemžení, rozchody a milostná splynutí. Proč mají ženy milenky a proč se milenky dokážou zamilovat? ptá se například. Na otázky odpovídal ve slovenštině prostřednictvím e-mailu.
Proč se skrýváte pod pseudonymem?
Pseudonym mi dává svobodu psát, co chci a o kom chci. Umožňuje mým kamarádům, příbuzným a přítelkyním chodit po ulicích bez papírového sáčku na hlavě. Nikdo si nemusí měnit jméno, ani se objednávat na plastickou operaci jenom proto, že jsem jeho příběh použil ve své knize. Mám jasnou představu, co to znamená být mediálně známým, a vím, že by mi to nevyhovovalo. Jsem v anonymitě rád. Můžu nakupovat toaletní papír bez toho, aby na mě někdo čuměl, můžu se dát do řeči s někým v baru bez toho, aby ten člověk řešil, že mluví se "spisovatelem".
A není vám někdy líto, že se tím straníte setkání se svými fanoušky?
Absolutně mi není líto, že se nekodrcám na různé veletrhy a že někde v knihovně nepředčítám skupině pohoršených důchodců něco o spermiích a sexu pod kuchyňským stolem.
Jaké byly vaše literární začátky?
Psal jsem od malička. Pamatuji si, jak jsem v pěti letech diktoval mámě román v rozsahu asi dvaceti vět. Byl o vážných věcech. Nechápal jsem, proč se matka směje, až jí tečou slzy. Dílko se však nenávratně ztratilo, což je obrovská škoda pro naše kulturní dědictví. Potom jsem dlouhé roky víc četl, než psal, než jsem přišel na to, jak úžasnou moc má nad ženskou duší dobře napsaný dopis nebo milostná báseň. A v patnácti jsem se do toho znovu opřel. Texty z tohoto období se sice zachovaly, ale schoval jsem je tak, aby je nikdo nenašel. Pokud možno ani já sám...
Texty jste nejprve publikoval na internetovém magazínu inZine. Kudy vedla cesta ke knižní podobě?
Měl jsem tehdy těžké životní období, a abych nemusel tolik chodit k psychiatrovi a nepropadal alkoholu, snažil jsem se z toho vypsat. V Bratislavě se všichni známe, takže jsem pár stran ukázal redaktorce tohoto magazínu, jestli by se jí to nehodilo. Řekla, že to zkusí zveřejnit a uvidí se. Jednou za týden tak začal vycházet Půlnoční deník, který se střetl s velkým ohlasem. Lidé si další části přeposílali mezi sebou a diskutovali, jak se bude děj vyvíjet.
Mám kamaráda chirurga, který mi dokonce referoval, že nad osudem postav mudrovali i doktoři nad rozřezaným pacientem na operačním sále. Když jsem po půl roce Půlnoční deník ukončil, poslal jej jiný redaktor inZinu řediteli vydavatelství Slovart Juraji Hegerovi. Ten ho s manželkou přečetl za noc a napsal mi, že by ho chtěl vydat. A vydal.
Z další knihy Mexická jízda je cítit i posun k vážnějším tématům. Píšete o vztazích, láskách i neláskách, o rodině. Řekl jste, že jste začal psát, abyste se tzv. vypsal ze smutku. Chápete tedy literaturu jako terapii?
Ano, funguje to jako terapie nejen u mě, dokonce i u čtenářů, což potvrzují jejich dopisy. Ale nemyslím, že jsou to knihy, které by se daly číst těsně před skokem z mostu. Celkem dobře prý fungujou na dovolené na pláži. Každý si z nich jednoduše vybere to, co je mu v životním rozpoložení nejbližší.
Co vás na literatuře fascinuje?
Všechno. Je to vytváření dalších světů, je to jedinečný způsob, jak jiným lidem zprostřekovat to, co máte v duši. Je to druh specifického vlnění, které léčí, uzdravuje, sjednocuje, burcuje i uklidňuje. Fascinuje mě ten stav, když se těšíte domů k rozečtené knize, že dočtete poslední stranu, a citíte, že jste trochu jiný člověk.
Všechny vaše knihy končí nečekaně, nakonec však dobře. Věříte na šťastné konce?
Věřím, jsem přesvědčený vlažný optimista.
Našel jste ve svém životě to, co jste ve svých knihách hledal a kvůli čemu si je kupovali i čtenáři?
Přemýšlel jsem, co by to mělo být, co jsem hledal... Pochopení? Naději, že nejsme sami ve vesmíru? Všichni to hledáme, nacházíme, ztrácíme, a kdyby bylo kde, tak bychom si to i koupili. A jestli moje knihy někomu poskytnou cokoli z toho, co potřebuje, je mi ctí...