Článek
Vyzařuje z vás spokojenost. Našel jste v umění smysl života?
Uměním žiju a opravdu mě baví. Zároveň je to pro mě terapeutická činnost. Považuju za veliké štěstí, že se navíc uměním můžu živit.
Uživíte se jím bez problémů?
Neživím se jím moc dlouho. Maximálně šest let. Mám ale pocit, že se v tomhle oboru situace v Česku pozvolna zlepšuje. Cením si toho, že na sobě mohu prostřednictvím umění dál pracovat. Jednu starou věc pošlu do světa, abych mohl udělat novou. Jsem spokojený.
Kurátor výstavy Vilém Kabzan mluví o zvláštní energii, která proudí z vašich obrazů. Cítíte to podobně?
O žádné energii nevím, jestli tam je, tak s ní nepracuju vědomě. Možná tím mínil to, že vyhledávám určitý konflikt a harmonii zároveň. Navíc tím, že odkazuju ke klasickým dílům a autorům, ať už ke starým mistrům, nebo k moderně, jdu zároveň trochu proti klasické formě.
Mluvíte o harmonii. Tu lze těžko vidět třeba ve zdestruovaných svatých obrázcích Ježíše Krista. Jak jste k nim přišel?
Byly docela levné, sehnal jsem je na blešáku v Kolbence. Podobné kdysi visely doma u mé prababičky. Fascinovaly mě svou barevností i tím, jak jsou zatížené historií i osobní pamětí. Pro mě obraz znamená vždycky dva úkoly. Formální a malířskou pointu a nějaké – řekněme – literární sdělení. Tahle série nazvaná Remake symbolizuje nekonfliktní, možná až kýčovitou záležitost, která je nabouraná mým vstupem. Vymazal jsem leitmotiv tak, aby formálně nebyl obraz s jeho barevnými plochami poškozený. Poškozená je jen popisná informace, ale díváme-li se na něj z pohledu kompozice a vztahů barevných skvrn, zůstal neporušený.
Na první pohled to může vypadat jako laciná provokace.
Nešlo mi o znevažování víry, spíše o shození banálního ztvárnění. Přistupoval jsem s respektem hlavně k té barevnosti. Stejně tak když ve svých malbách cituju někoho jiného, pracuji s určitou destrukcí. Zrovna u toho Ježíše mi šlo hlavně o intenzitu barev.
V některých výrazně dynamických malbách jsou na první pohled patrné odkazy na Basquiata, Picassa a další velikány. Proč jste se vydal touto cestou?
V posledních letech už od toho upouštím. Nicméně od začátku bylo mým konceptem naučit se zacházet s různými jazyky malby, abych si je osvojil a potom s nimi dělal dál. Obrazy, kde to není tak patrné, jsou ty novější.
Tam už jste to víc vy sám?
Poslední malby jsou i tematicky mnohem osobnější, odkazy méně či více šifrované k mému životu. Často tvořím tak, že zpracovávám sérii, která je akademičtější, realističtější, a minimálně jeden obraz stojí proti té předcházející formě. Je to pro mě daleko přirozenější a příjemnější než pracovat na jedné věci, od které chci všechno. Střídám různé přístupy a přepínám mezi primitivistickou a akademickou malbou. Tohle mě udržuje v chodu a bdělosti.
Začaly být citace jiných malířů pro vás příliš svazující?
Začal jsem takhle pracovat v roce 2005 zejména na zátiších, nebyly to figury. Uvědomil jsem si, že si potřebuju projít nejrůznější možnosti, jak se dá malovat, protože jsem ten typ umělce, který má potřebu se poměřovat s tím, co bylo. Když maluju portrét, myslím na nejlepšího portrétistu Velázqueze. Mým záměrem bylo osvojit si různé způsoby vyjádření, byla to má forma učení se přes zkušenost někoho jiného.
Vašimi profesory byli Jiří Sopko a Vladimír Skrepl. Je těžké pro začínajícího umělce se z vlivu tak silných uměleckých osobností vymanit?
Nepovažuju se za sopkovce ani za skreplovce a ani si nejsem vědom toho, že by se jeden z nich zvlášť výrazně odrážel v mých věcech. Je ale fakt, že jsem studoval u dvou dost odlišných osobností. Zpětně si uvědomuju, jak byla správná volba jít chronologicky z ateliéru Jiřího Sopka k Vladimíru Skreplovi. Naučili mě, že dobrý obraz se nedá jen vymyslet. Vždycky v něm existuje iracionální složka, která jej oživuje. Tím chci říct, že kdyby se umělec moc hlídal, tak do těch vlivů zapadne o to víc – namísto toho, aby se z nich vymanil.