Maella: Mám ráda silné příběhy o potlačených věcech

Jako Maella jsem začala tak, že jsem se asi před rokem rozhodla, že chci dělat hudbu vážně. Skládala jsem a zpívala už od třinácti let, ale byl to takový domácí styl. Před rokem jsem začala dávat své nahrávky na internet a snažila se na sebe více upozornit. Nahrála jsem své minialbum a s mým tátou jsme poprosili Davida Landštofa, muzikanta a vydavatele, jestli by nám nepomohl zařídit křest v Malostranské besedě v Praze. On si desku poslechl a řekl nám, že se mu líbí a chtěl by se mnou spolupracovat.

Určitý vliv na to měl můj otec, který je jazzový muzikant. Pouštěl mi spoustu hudby a občas mě bral na jazzové koncerty. Důležité ale bylo i to, že jsem od čtyř let chodila do mezinárodního pěveckého sboru International Choir of Prague. Byla jsem tam dlouho nejmladší, ale dělali se tam skvělé věci – jazz, funk i gospel. Bylo to naprosto úžasné a dalo mi to impulz k tomu psát své skladby.

Dříve jsem vlastně žádné neměla, spíš jsem se orientovala podle vkusu a pocitu. V poslední době mě ale ovlivnili David Gilmour, kytarista britské skupiny Pink Floyd, a Peter Gabriel, bývalý člen Genesis. Totálně jsem si je zamilovala.

Líbil se mi způsob, jakým ti muzikanti jdou za svým cílem. Mají vlastní představu, jsou v hudbě poctiví, pravdiví a dávají jí sto procent. Oběma se v ní podařilo něco posunout nebo změnit. Když slyšíte hrát Gilmoura, poznáte jeho styl, víte, že je to on. Gabriel si také vytvořil vlastní výraz, za kterým si šel.

To máte pravdu, spíše mě inspirují starší věci. Ze současné hudby vlastně nic. Nechci se ale jenom vracet, chci si najít svůj vlastní výraz.

Když mi bylo kolem třinácti, chtěla jsem dělat rock. V šestnácti se ze mě ale stal introvert a začala jsem skládat spíše intimní a písničkářské skladby u kytary. Teď se vracím spíš k rockovému zvuku, ale myslím, že se to bude dál vyvíjet.

Vystupovala, ale byly to akce, kterým se říká open mic. Přijdete na ně, a když na vás přijde řada, můžete na pódiu zahrát cokoli. Některé jsou výběrové a člověk se musí přihlásit předem. Byla jsem na obou. V Paříži mě vzal kamarád do oblasti, která připomínala ghetto. Šli jsme tam do jednoho bytu, ve kterém se sešla určitá vybraná společnost, a bylo to skvělé. Do Londýna a do Berlína jsem posílala nahrávky a na základě jejich poslechu mě pak pozvali. Tyhle akce jsou skvělé i proto, že se na nich člověk otrká. Lidé, kteří na ně přijdou, nejdou primárně na vás, ale jdou se bavit a objevovat. Mým úkolem bylo zaujmout je vlastními písněmi a to mě na tom baví. Je to výzva. Vystupovala jsem také v Řecku na ostrově Kefalonia. Ale to bylo v rámci rodinné dovolené, na které jsem si udělala koncert.

Ano. Bylo mi asi šestnáct a hrávaly jsme s kamarádkou, která mi pomáhala v dvojhlase. Bylo to skvělé, ale vzpomínám si i na to, že nás kousek od Karlova mostu jeden obchodník vyhodil, protože jsme vystupovaly před jeho prodejnou se suvenýry a jemu to vadilo.

Vždycky jsem zpívala vlastní. Byla jsem k tomu vedena tátou, a ani by mě nebavilo někoho napodobovat. Myslím si, že není možné úžasně interpretovat skladbu, kterou lidé znají od někoho jiného. Pro mě je důležitější dobře interpretovat vlastní písničky a pocity.

Ano. Několik je jich samozřejmě o vztazích, ale zároveň mě velmi inspirují filmy, knihy a celkově umění. Nedávno jsem viděla úžasný film Dánská dívka. Byl pro mě tak fascinující, že jsem dva dny nepřemýšlela o ničem jiném než o něm.

Mám ráda silné příběhy o potlačených věcech, které se vymykají zvyklostem a morálce společnosti, ve které se odehrávají. Také mě na tom filmu fascinovalo, že manželka byla tomu muži, který se rozhodl být ženou, stále věrná a stála za ním. Nakonec jsem vzala kytaru a vznikla o tom písnička.

Další jsem například napsala o Katce, což je ta žena, o které natočila časoměrný dokument Helena Třeštíková. Potkala jsem ji v metru, a jakmile jsem ji uviděla, vznikl ve mně pocit, který se pak proměnil v písničku Kate. Myslím si ale, že zajímavý text může vzniknout i o vztahu. Pro člověka, který se třeba s někým rozejde nebo je odvrhnut, je to nesmírně silné téma.

Obohacuje mě svou svobodou a nadhledem nad životem, stejně tak mě baví jeho emoce a nutkání o něm přemýšlet. Četla jsem knihu o americkém režisérovi Davidu Lynchovi. Točí filmy, které jsou zvláštní, a lidé v nich hledají pointu. Řekl, že se kolikrát nesnaží říct nic. Miluje jen absurditu daných situací a dává je do filmu s tím záměrem, aby lidé tu absurditu pocítili také. To je silná myšlenka.

Od dvou let jsem chodila do anglické školy, nikdy ne do české. V průběhu života jsem proto měla mnohem větší problémy s češtinou, jednu dobu jsem česky prakticky nemluvila, i když mám české rodiče. Češtinu jsem začala pořádně vnímat vlastně až poté, kdy jsem přestoupila na anglické gymnázium. Všechny předměty jsem i tam měla v angličtině, ale učili nás i češtinu. Proto mám více v krvi angličtinu, proto v ní píšu i texty. Není v tom záměr prosadit se ve světě. V září ale půjdu do Londýna studovat na tři roky psaní skladeb. Koncertovat u nás však budu dál, neopouštím to tu.

Složila, ty poslední jsou v češtině. Protože to byla první snaha o texty v češtině, pomohl mi je napsat můj kytarista Dalibor Hrubeš. Zjistila jsem, že čeština není takový problém u výslovnosti a frázování, ale přece jenom je mi bližší angličtina.

Jednoduše. Jmenuji se Michaela, a když jsem se rozhodovala, jaké bude mé umělecké jméno, napsala jsem své skutečné na papír a chvíli jsem si s ním hrála. Pár písmenek jsem vyhodila a doplnila jedno el. Je zajímavé, že ve Španělsku existuje vesnice Maella. Dozvěděla jsem se to až později. Její obyvatelé se mi hlásí na Facebooku a podporují mě. Ráda bych jim tam někdy jela zahrát.

V dohledné době bych chtěla vydat singl a během příštího roku album. A také chci co nejvíce koncertovat. V repertoáru mám dvacet tři písniček, takže s kapelou můžeme hrát i dvě hodiny.